ECLI:CZ:US:2000:4.US.619.2000
sp. zn. IV. ÚS 619/2000
Usnesení
IV. ÚS 619/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 11 Co 788/97, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 448/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti, podané dne 16. 10. 2000, dává najevo nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů I. a II. stupně v jeho věci vypořádání jeho BSM se týkajících, a to jmenovitě v té jejich části, v níž do masy BSM byla zahrnuta i ideální polovina objektu malé vodní elektrárny v hodnotě 756.665,- Kč a ideální polovina energetické části elektrárny v hodnotě 279.641,- Kč. Z důvodů podrobně ve stížnosti rozvedených má za to, že uvedeným postupem soudu byla porušena jeho práva zaručovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, krajskému soudu pak navíc vytýká též procesní pochybení, které spatřuje v tom, že nerozhodl bez návrhu o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř..
Stěžovatel, jak je patrno z obsahu připojených příloh, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu - napadeném ústavní stížností - podal, dovolacím soudem však bylo jeho dovolání usnesením ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 448/99, odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. e) o.s.ř.
Dovolací soud - v poměru k jehož rozhodnutí stěžovatel protiústavnost nenamítá, přestože v petitu ústavní stížnosti navrhuje i jeho zrušení - posuzoval přípustnost dovolání stěžovatele v mezích jím dovolání podaného, tj. ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, týkající se ideální poloviny malé vodní elektrárny, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť nebyly zjištěny žádné vady, uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. a stěžovatel je ani nenamítal (netvrdí je ani v ústavní stížnosti). Přípustnost dovolání pak podle dovolacího soudu nebylo možno opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b), ani o §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel sám ve směru k rozhodnutí dovolacího soudu nečiní žádné výtky (sám ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v řízení před odvolacím soudem nepodal), dovolací soud, jak je patrno z jeho rozhodnutí, postupoval v souladu s procesními předpisy, týkajícími se dovolacího řízení, a jeho rozhodnutí tedy z pohledu Ústavního soudu nelze ničeho vytýkat. Za tohoto stavu pak nezbývá, než uzavřít, že v poměru k rozhodnutí soudu odvolacího je ústavní stížnost podána po lhůtě pro její podání zákonem stanovené, když odvíjet její běh od doručení rozhodnutí soudu dovolacího by bylo možno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, že by dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným. Tak tomu však v projednávané věci není, a proto byla z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele, ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu