ECLI:CZ:US:2000:4.US.638.99
sp. zn. IV. ÚS 638/99
Usnesení
IV. ÚS 638/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti D.H., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 105/99, ze dne 22. 9. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, podanou dne 22. 12. 1999, domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu, kterým byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a pokusu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 t.z. V ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem, sp. zn. 3 To 105/99, ze dne 22. 9. 1999, zrušil k jeho odvolání prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Ostravě, čj. 46 T 13/98-1025, ze dne 26. 5. 1999, v části týkající se jeho osoby ve výroku o vině pod body I a) - e) a zároveň nově rozhodl tak, že ho uznal vinným trestným činem podvodu a pokusem trestného činu podvodu a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců a současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru zprostředkovatelských služeb na dobu sedmi let.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byla dotčena jeho ústavně zaručená základní práva, a to zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručené rovněž čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil s tím, že bližší odůvodnění své ústavní stížnosti podá ve lhůtě čtrnácti dnů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 46 T 13/98, a když stěžovatel svoji ústavní stížnost po uplynutí jednoho měsíce od podání ústavní stížnosti nedoplnil, požádal Ústavní soud stěžovatele prostřednictvím jeho právního zástupce o doplnění ústavní stížnosti o odůvodnění, v čem konkrétně je stěžovatelem spatřováno tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených základních práv. Toto doplnění však Ústavní soud neobdržel a proto při posuzování ústavní stížnosti vycházel z obecně formulovaného obsahu ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá dotčení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného mu v čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup zde předpokládá dodržení procesních pravidel, které určují procesní předpisy, v daném případě zejména trestní řád. Obdobně pak čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu stanoví právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Současně stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
Ústavní soud vyšel při posuzování ústavní stížnosti ze stěžovatelem tvrzeného dotčení jeho práva na spravedlivý proces. V odvolání, o němž v napadeném rozsudku rozhodoval vrchní soud, se těžiště stěžovatelových výhrad vztahovalo ke zjištěnému skutkovému stavu, kdy podle stěžovatelova názoru prvoinstanční soud hodnotil důkazy jednostranně. Odvolací soud se v tomto směru jednotlivými stěžovatelovými námitkami podrobně zabýval a konstatoval, že prvoinstanční soud rozhodl o vině stěžovatele na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž provedené důkazy hodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. Pokud měl stěžovatel v tomto směru výhrady i proti napadenému rozhodnutí, pak Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 t.ř. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což však v daném případě zjištěno nebylo.
Pokud pak stěžovatel namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s napadeným rozhodnutím, pak Ústavní soud z obsahu připojeného soudního spisu konstatoval, že odvolací soud věc v přiměřené lhůtě projednal ve veřejném zasedání za účasti stěžovatele a jeho obhájce, kdy stěžovatel měl možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a k důkazům o nich.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval rovněž otázkou právního posouzení jednání stěžovatele, přičemž shledal některá pochybení v rozhodnutí prvoinstančního soudu a tato pochybení napravil, když zrušil v prvoinstančním rozsudku vadnou část výroku o vině stěžovatele, včetně navazujícího výroku o trestu, a nově v této části rozhodl. Právní závěr takto učiněný vrchním soudem na základě zhodnocení provedeného dokazování je výsledkem, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a nepřekračuje meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu.
Při zvážení obecných tvrzení stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu