ECLI:CZ:US:2000:4.US.649.99
sp. zn. IV. ÚS 649/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 1999, sp. zn. 4 To 457/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě, ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 T 7/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. prosince 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel na základě výzvy doplnil podáním ze dne 28. ledna 2000. Ústavní stížností napadl stěžovatel uvedené rozsudky obecných soudů, kterými byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem v trvání 14 měsíců, pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Navíc bylo jako podmínka osvědčení se stanoveno, že stěžovatel musí po opětovném povolání nastoupit k výkonu základní vojenské služby.
Stěžovatel napadá uvedené rozsudky s odůvodněním, že se na základě rozhodnutí Spolkového zastupitelského úřadu, č.j. III. 1 F - Z130 857/1 z Kolína nad Rýnem ze dne 11. února 1997, stal občanem SRN.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že se odvolává podle svého vědomí, svědomí a náboženského přesvědčení a podle lidských práv. těmito námitkami se dle jeho tvrzení odvolací soud nezabýval.
V uvedeném postupu obecných soudů shledává stěžovatel porušení svých práv garantovaných v čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je stanoveno, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením, kdy podrobnosti jsou stanoveny zákonem, ve spojení s čl. 9 odst. 1 Listiny který stanoví , že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ostravě.
Ve vyjádření předsedy senátu 4 To se uvádí, že neodpovídá skutečnosti tvrzení, že by se soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele týkajícím se jeho náboženského přesvědčení, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku je uvedeno, že stěžovatel neučinil prohlášení o odepření výkonu vojenské služby dle §2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilní službě") v době do spáchání trestného činu, v průběhu jednání s orgány vojenské správy a ani ve lhůtě 30 dnů od ukončení odvodního řízení (§2 odst. 1 lit. a) zákona o civilní službě) a učinil tak až při jednání před soudy. Prohlášení o svém náboženském přesvědčení pak stěžovatel podal teprve v dopisu adresovaném Ministerstvu obrany dne 13. ledna 1999, tedy s více jak půlročním odstupem od spáchání trestného činu. V dokazování proběhlém v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by svědomí a náboženské přesvědčení mělo stěžovateli bránit ve výkonu základní vojenské služby již v době spáchání trestného činu. Proto nemohlo být porušeno právo stanovené v čl. 15 odst. 3 Listiny.
Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatel sice uvedl, že je občanem jiného státu, avšak neuvedl, jak by tato skutečnost mohla souviset s porušením jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Odvolací soud dále uvedl, že bylo nesporně zjištěno, že stěžovatel je občanem ČR, a jako takový stále podléhá branné povinnosti dle ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, ve znění pozdějších předpisů, přičemž na této povinnosti nemění nic skutečnost, že je současně občanem jiného státu.
Za Okresní soud v Opavě se vyjádřil předseda senátu 2 T, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci soud prvého stupně vydal.
Ústavní soud si k věci vyžádal též spis vedený v uvedené věci u Okresního soudu v Opavě. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že ze spisu zcela jednoznačně vyplývá, že skutečnosti, uvedené ve vyjádření odvolacího soudu jsou pravdivé, zejména pak, že není pochyb o tom, že stěžovatel je státním občanem ČR a že jako takový byl povinen vykonat vojenskou službu, případně její výkon odmítnout způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud tedy neshledává stěžovatelem namítané porušení čl. 15 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatel nesporně nedodržel podmínky stanovené v zákoně o civilní službě, za kterých se mohl svého ústavního práva bez problému domáhat. Nevyužil tedy velmi liberálních podmínek, za kterých právní předpisy České republiky umožňují každému, kdo podléhá branné povinnosti, aby nemohl být nucen tuto službu vykonat, je- li to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva dle čl. 9 odst. 1 Listiny, je nutno odkázat na čl. 9 odst. 2 lit. b) Listiny, kde se stanoví, které činnosti nejsou považovány za nucené práce či služby, a kde je konkrétně uvedena vojenská služba, popřípadě služba tuto nahrazující. Obdobně i Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 4 odst. 3 výslovně z pojmu "nucená nebo povinná práce" vylučuje službu vojenského charakteru nebo, v případě osob, které takovou službu odmítají, jinou službu vyžadovanou místo služby vojenské. Z textu cit. článku Úmluvy je navíc zřejmé, že Úmluva respektuje právo zúčastněných států odmítnutí vojenské služby obecně neuznat. I z tohoto pohledu se proto jeví stížnost jako zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávanou věcí považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že nálezem publikovaným pod č. 151/1999 Sb., zrušil dnem 31.12.1999 ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, tedy ustanovení, které vylučovalo, aby příslušné orgány mohly přihlédnout i k prohlášením o odmítnutí vojenské služby podaným po lhůtách uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona. Přesto, že nedošlo k předpokládané nové úpravě ze strany zákonodárných sborů, existuje prostor pro případné projednání dodatečné žádosti o civilní službu, shledají-li ovšem příslušné orgány, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele. Ústavní soud není oprávněn takové případné rozhodnutí nahrazovat vlastní činností.
S ohledem na všechny zde uvedené okolnosti proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu