ECLI:CZ:US:2000:4.US.668.2000
sp. zn. IV. ÚS 668/2000
Usnesení
IV. ÚS 668/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 6. 2000, čj. 2 T 339/99-210, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2000, čj. 10 To 394/2000-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Základní stěžovatelova výhrada se týká postupu soudu, který ignoroval návrh na podmíněné zastavení trestního řízení, ačkoli formálně byly splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel totiž logicky předpokládal, že ve věci je možno dojít ke smírnému vyřešení postupem podle §307 trestního řádu a podle toho zvolil svoji obhajobu. Byl-li stěžovatel přesto, že orgány činné v trestním řízení již zpočátku dávaly najevo, že podmíněné zastavení trestního stíhání je možné, uznán vinným, došlo tím k zásadnímu porušení zmíněného práva na obhajobu. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání vychází filozoficky z toho, že prioritní v případě spáchání trestného činu je řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, nikoli konfliktu mezi pachatelem a státem. Právě v této oblasti, o jakou v projednávané věci jde, je jednoznačně preferována dohoda mezi pachatelem a obětí. Jedním z atributů spravedlivého procesu je předvídatelnost rozhodnutí soudu. Proto je na Ústavním soudu, aby rozhodl, zda lze považovat za spravedlivé, že rozhodnutí o podmíněném zastavením bude záviset na naprosto nejistých okolnostech a v podstatě libovůli soudu. Stěžovatel zmenšil svůj majetek poskytnutím odškodnění z popudu státu, ale jeho plnění nemělo žádný efekt. Tím bylo porušeno i jeho právo vlastnit majetek. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 2 T 339/99 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, když následkem rychlé jízdy způsobil těžkou újmu na zdraví a za toto své jednání byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 000,-- Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, dále k trestu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let a k povinnosti uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně 181 939,-- Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl. V důvodech svého rozhodnutí poukázal krajský soud na správně zjištěný skutkový děj, z něhož plyne, že příčinou střetu s poškozenou byla nadměrná rychlost vozu stěžovatele - při dodržení v obci předepsané rychlosti by jinak, jak plyne ze závěru znaleckého posudku, ke střetu nedošlo -, stejně jako na správnou právní kvalifikaci spáchaného skutku. Podle názoru krajského soudu trest zákazu činnosti měl být naopak výrazně přísnější, a to vzhledem ke zjevné řidičské nedisciplinovanosti stěžovatele, o němž lze konstatovat, že je, pokud jde o překročení povolení rychlosti jízdy, speciálním recidivistou. Pro takový dopravní přestupek byl totiž stěžovatel ve správní řízení nejen dvakrát postižen v době předcházející nyní projednávané trestné činnosti, ale dokonce znovu dvakrát po jejím spáchání. Pokud jde o otázku podmíněného zastavení trestního stíhání, je pravdou, že v přípravném řízení státní zástupce (který uplatňoval právní kvalifikaci jen podle odst. 1 §224 trestního zákona) dal stěžovateli najevo možnost podmíněného zastavení, obžalovaný však zřejmě náležitě nereagoval, takže státní zástupce podal obžalobu, a tím se tato trestní věc dostala do dispozice okresního soudu. Soud v tomto směru není vázán právními názory státního zástupce a také v žádném směru neklamal stěžovatele vidinou podmíněného zastavení trestního stíhání. Toto zastavení nepřichází v úvahu pro konstatovanou řidičskou nekázeň stěžovatele, před kterou je třeba chránit ostatní účastníky silničního provozu. Pravdou je pouze to, že okresní soud měl v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlit, proč podmíněné zastavení není možné, nikoli návrh stěžovatele mlčky pominout.
I když je pravda, co tvrdí stěžovatel, že soud prvého stupně se otázkou aplikace ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu vůbec nezabýval, ačkoli stěžovatel se této aplikace výslovně dovolával a předložil také dohodu ze dne 6. 3. 2000 uzavřenou s poškozenou, byl tento nedostatek vzhledem k výše uvedenému přesvědčivým způsobem zhojen v odvolacím řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání filozoficky vychází z toho, že prioritní je v případě spáchání trestného činu řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, ponechává toto jeho tvrzení zcela stranou relevantní skutečnost, totiž že aplikace ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu závisí i na dalších určujících předpokladech, zejména těch, které se váží k osobě pachatele, jeho chování i okolnostem případu. Je-li totiž stěžovatel, jak plyne ze jištění obecných soudů, pokud jde o překračování povolené rychlosti jízdy, vskutku "speciálním recidivistou", lze závěrům krajského soudu, pokud se vztahovaly k aplikaci ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu i uloženého trestu, stěží cokoli vytknout. Také podle názoru Ústavního soudu právě již několikráte evidovaný způsob stěžovatelovy jízdy motorovým vozidlem překračuje rámec pouhého vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou a vyvolává potřebu ochrany i dalších účastníků silničního provozu.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu