ECLI:CZ:US:2000:4.US.7.99
sp. zn. IV. ÚS 7/99
Usnesení
IV. ÚS 7/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. P., a M. K., obě zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 28. 8. 1998, čj. 40 Co 756/97-71, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se svojí ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 90 a 95 Ústavy ČR. Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadních řízení před obecnými soudy s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelek opodstatňují jejich názor, odlišný od právních závěrů obecných soudů, které dovodily, že kupní cena 19.000,- Kč byla zaplacena za všechny nemovitosti uvedené v kupní smlouvě ze dne 5. 6. 1958, a nešlo tedy ve vztahu k zemědělským a lesním pozemkům, náležejícím k zemědělské usedlosti čp. 31 v k.ú. P., o bezúplatný převod. Naopak stěžovatelky mají za to, že v daném případě šlo ve vztahu k zemědělským a lesním pozemkům o bezúplatný převod ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), i když tato okolnost není ve smlouvě výslovně označena jako darování, a že krajský soud jako soud odvolací přehlédl, že tyto pozemky, užívané socialistickou organizací, byly dávány v uvedené době přívažkem jako zcela bezcenný majetek. Z těchto důvodů považovaly stěžovatelky otázku, zda bezúplatnost převodu zemědělských a lesních pozemků ve smyslu §8 odst. 4 zákona o půdě lze dovodit i v případě smluv označených formálně jako kupní, a proto při ústním jednání před odvolacím soudem dne 27. 8. 1998 navrhly, aby odvolací soud pro případ, že jím bude potvrzen rozsudek soudu I. stupně, připustil o této otázce dovolání, přičemž krajský soud, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby soud zrušil kupní smlouvu ze dne 5. 6. 1958, uzavřenou mezi prodávající A. K. (matkou stěžovatelek) a kupujícími manžely J. a M.B.v části, týkající se zemědělských a lesních pozemků, převedených v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž patřily, návrh na připuštění dovolání zamítl.
Dne 9. 5. 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2000, čj. 24 Cdo 695/99-90, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně a současně zamítnut návrh na připuštění dovolání proti němu. Jak tento soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, v případech, kdy je přípustnost dovolání dána jen §239 odst. 2 o.s.ř., je dovolací soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu pouze z hlediska správnosti jeho právního názoru, tj. na základě dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nikoli jeho skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. V řízení o dovolání dospěl dovolací soud k závěru, že v daném případě rozsudek odvolacího soudu vycházel z právních závěrů odpovídající běžné judikatuře, podle nichž k bezúplatnému převodu zemědělských a lesních pozemků, převáděných spolu s prodejem budovy, k níž patřily, mohlo dojít i jednou smlouvou, označenou jako smlouva kupní. Žalobce v soudním řízení však musí prokázat, že za pozemky nebyla poskytnuta úplata. Důvodem zamítnutí žaloby byla v daném případě skutková zjištění obecných soudů, podle nichž pozemky byly zaplaceny dohodnutou celkovou cenou při převodu celého souboru zemědělských nemovitostí. Cena nemovitostí nebyla tehdy zjišťována znaleckým posudkem, a proto není možné odlišit, co z kupní ceny připadá na budovu a co na pozemky, když ani jinými prostředky nebylo možno tuto okolnost zjistit. Dovolací soud nemohl ve smyslu platné právní úpravy tato skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž spočívá těžiště jeho rozhodnutí, přezkoumávat a nezbylo mu než dovolání odmítnout.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že předmětná věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého soudu a soud rozhodoval v souladu se zákonem, a tudíž nemohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatelek, když jeho rozhodnutí vycházelo ze zjištěných skutkových okolností, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 8 C 320/93, s obsahem usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2000, čj. 24 Cdo 695/99-90, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelek je neopodstatněná. Za právně významné pro posouzení postupu obecných soudů, jmenovitě soudu I. a II. stupně, a to hodnoceno z pozic ústavně právních, považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit, že tyto soudy při zjišťování a vyhodnocování okolností daného případu nevybočily z ústavně daných mezí, a tudíž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že by jejich rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatelek, že by soud I. a II. stupně svým postupem a právními závěry učiněnými v jejich věci porušil čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stejně tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelek, obsaženému v odůvodnění jejich ústavní stížnosti, že soudy I. a II. stupně při svém rozhodování nezohlednily právní názory Ústavního soudu, obsažené v nálezech Ústavního soudu publikovaných pod č. 11/1997 a pod č. 42/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (svazek 7), neboť v těchto případech se jedná pouze zdánlivě o obdobnou problematiku. Spočívá-li těžiště neúspěšnosti stěžovatelek v jejich konkrétní věci v řízení před obecnými soudy v tom, že zjištěný skutkový stav neumožnil obecným soudům ve sporném řízení před obecnými soudy vyhovět jejich žalobnímu návrhu (když nebylo možno z kupní smlouvy samotné ani z jiných důkazních prostředků rozlišit, co z kupní ceny připadá na budovu a co na pozemky, přitom z notářského zápisu, a zejména zápisu o zasedání NV, je patrno, že se jednalo "o prodej usedlosti č. 38 v P. s veškerými pozemky", navíc pro prodávající bylo sjednáno věcné břemeno doživotního bydlení, a aniž by obecné soudy jakkoli zpochybnily právní názory vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu ČR i v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž není rozhodující, jak byla bezúplatnost formálně vyjádřena ve smlouvě, neboť pro posouzení toho, zda šlo o bezúplatný převod, je podstatná skutečnost, zda za převáděné pozemky byla poskytnuta úhrada"), a současně obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními pravidly vyplývajícími z občanského soudního řádu, je zjevné, že se nemohly dopustit porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a rovněž nemohlo z jejich strany dojít k porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces.
Pro úplnost pohledu na zkoumanou věc je třeba uvést, že předmětem posuzování Ústavního soudu nebylo a ani nemohlo být co do svého obsahu posouzení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2000, čj. Cdo 695/99-90, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek, neboť proti němu ústavní stížnost nesměřuje. K tomuto usnesení bylo Ústavním soudem přihlédnuto výlučně z pozice procesně právní při posouzení, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost, a to s výsledkem pro stěžovatelky příznivým. Nicméně s ohledem na výše uvedené závěry, týkající se posouzení postupu soudu I. a II. stupně, mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu