ECLI:CZ:US:2000:4.US.76.99
sp. zn. IV. ÚS 76/99
Usnesení
IV. ÚS 76/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. I. E., zastoupeného JUDr. S. K., advokátem, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 175/98, ze dne 9. 12. 1998, Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ko 298/95, ze dne 15. 7. 1995, a Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 28 K 282/94, ze dne 6. 10. 1995, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a dále zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ko 298/95, ze dne 15. 7. 1996, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 28 K 282/94, ze dne 6. 10. 1995, všech vydaných ve věci navrhovatele Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze, proti stěžovateli o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka - stěžovatele. Všem soudům, které postupně vydávaly shora označená rozhodnutí, vytýká porušení jeho ústavně zaručených práv. V poměru k rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně, který své rozhodnutí o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele vydal dne 6. 10. 1995, v důvodech ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že před vydáním svého rozhodnutí měl soud I. stupně povinnost zjistit, zda u dlužníka jsou naplněny základní předpoklady podle ustanovení §1 - 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění platném ke dni prohlášení konkurzu, aby tak zjistil, zda může prohlásit konkurz na majetek stěžovatele, či návrh jeho prohlášení zamítnout, aby zajistil úpadci dodržení zásad spravedlivého procesu. Zejména měl zjistit, zda stěžovatel je v úpadku a zda je předlužen a měl stěžovateli umožnit, aby se k těmto zjištěním vyjádřil, nebo je měl provést v soudním řízení jako důkazy a teprve poté rozhodnout. Soud I. stupně takto nepostupoval, řídil se podaným návrhem a svou "úřední znalostí věřitelů", jak uvedl v odůvodnění rozhodnutí. Zákonem stanovené povinnosti soud I. stupně v řízení neprokázal, ale pouze dovodil. Kromě toho návrh Fondu národního majetku ČR, podaný dne 10. 11. 1994, nesplňoval podmínky §4 citovaného zákona, v němž je stanoveno, že návrh věřitele je třeba doložit, že navrhovatel má proti dlužníkovi pohledávku, a uvést okolnost, že dlužník je v úpadku. Soud přesto navrhovatele nevyzval, aby svůj návrh doplnil, nýbrž sám mimo soudní řízení doplnil chybějící podmínky k prohlášení konkurzu a již tímto jednáním dal najevo, na čí straně stojí a vytvořil nerovnost mezi účastníky řízení. Podle stěžovatele také tento soud nepostupoval podle zásady iura novit curia, když se také nezabýval otázkou, zda navrhovatel je oprávněn podat návrh na prohlášení konkurzu a nepřihlížel k platným zákonům, zejména k zákonu č. 171/1991 Sb., ve znění platném ke dni podání návrhu na prohlášení konkurzu, a nepřihlížel ani k zákonu č. 265/1992 Sb., o vkladu do katastru nemovitostí. Stěžovatel také upozorňuje na to, že navrhovatel mu nepředložil dodatek ke kupní smlouvě, kterým se změnilo číslo účtu, v důsledku toho mu také byla vrácena zpět částka 1 000 000,- Kč, kterou zaslal jako splátku na kupní cenu dne 1. 7. 1993 na číslo účtu navrhovatele, sjednaného v kupní smlouvě ze dne 26. 3. 1993. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že doposud není vůči navrhovateli v prodlení, jak pak dále uvádí, také proto, že kupní cena uvedená v kupní smlouvě mohla být posuzována pouze jako cena orientační, neboť navrhovatel soudu nesdělil, že změnil číslo účtu, ani nepředložit dodatek ke kupní smlouvě, a tím soud I. stupně uvedl v omyl. Není tedy spravedlivé, aby stěžovatel byl nucen snášet důsledky nečinnosti navrhovatele. Navrhovatel podle stěžovatele nebyl ani v dobré víře, když podával návrh na prohlášení konkurzu, a soud I. stupně tyto skutečnosti nezjistil a soudy II. a III. stupně je přehlédly. Pokud se soud I. stupně odvolával na "úřední znalost věřitele", pak měl znát i věc vedenou u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 192/94, v níž se žalobce Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze l, domáhá zaplacení částky 160 515 866,80,- Kč s přísl. proti stěžovateli jako I. žalovanému a Fondu národního majetku jako II. žalovanému, a musel tedy vědět, že vytváří překážku litispendence, která brání zahájení řízení ve věci návrhu na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele, když v konkurzním řízení se druhý žalovaný stal navrhovatelem a žalobce věřitelem, přičemž první žalovaný byl prohlášen za úpadce. K překážce litispendence soud I. stupně nepřihlédl a soud II. a III. stupně ji přehlédl. Soudům všech stupňů byly také známy kupní smlouva, uzavřená mezi navrhovatelem a stěžovatelem ze dne 26. 4. 1993, předávací protokol k vyjmuté části majetku ze státního podniku V. strojírny S. ze dne 14. 5. 1993, i rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 216/93, přitom v žádném z těchto dokladů není uvedena jediná konkrétní pohledávka, kterou by stěžovatel převzal. Ke stejnému závěru dospěl soud ve věci, sp. zn. 16 Cm 1242/92, kde byl rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cmo 35/94, ze dne 23. 11. 1994. Uvádí dále, že stěžovatel soudu I. stupně předložil důkazy, jejichž provedením soud mohl zjistit uvedené skutečnosti, tento soud však přes závažnost věci jednání nenařídil a rozhodl bez jednání, velmi zjednodušeně - exekučně - pojal formální stránku prohlášení konkurzu, nezabýval se otázkou jeho přípustnosti, otázkou práva na soudní ochranu, kterou je v počátku řízení o prohlášení konkurzu povinen nestranně poskytovat oběma stranám a otázkou procesní důvodnosti. Zjevně pominul okolnost, zda navrhovatelé a další věřitelé, a to i ti, kteří byli soudu známi z jeho úřední činnosti, mají vůči stěžovateli majetkový právní nárok, a zda jim tento nárok přísluší zejména v době, kdy o prohlášení konkurzu rozhodoval. Nepřihlédl k námitkám stěžovatele a ke zpochybňování nároků navrhovatele a věřitelů a za těchto okolností měl jednání nařídit vzhledem k závažnosti věci a důkazům, které stěžovatel předložil, i když ustanovení §3 odst. 2 věta druhá zákona o konkurzu a vyrovnání, ve znění platném ke dni 6. 10. 1995, výslovně nenařizuje svolat soudní jednání. Stěžovatel tak neměl možnost vyjádřit se a podle stavu jednání navrhovat další důkazy. Ve svém rozhodnutí, učiněném bez jednání, uvedl také soud věřitele, kteří v den prohlášení konkurzu na jeho majetek neměli vůči němu žádné pohledávky, a vůči kterým neměl on žádné závazky. Soud tak nesprávnou aplikací ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona připustil, že věřitelé při uplatnění svého práva zneužili tvrzeného práva soudní cestou ke škodě stěžovatele, a rozhodnutí soudu I. stupně je tedy zmatečné. Tento soud v důsledku svého postupu a nesprávnou aplikací ustanovení §1 až §4 a §13 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, porušil práva stěžovatele na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces (čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 81 a čl. 82 odst. l Ústavy ČR) a právo na projednání věci veřejně za přítomnosti účastníka řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy ČR. V poměru k postupu soudu II. stupně poukazuje stěžovatel na ustanovení §214 odst. 2 o.s.ř., které nevylučuje, aby soud ve složité právní záležitosti svolal jednání. Proto když soud II. stupně nesvolával jednání, doplnil stěžovatel své odvolání pěti podáními, v nichž odvolacímu soudu, na základě předložených důkazů, uváděl v pochybnosti zjištění skutkového stavu soudem I. stupně a zpochybňoval v tomto směru jeho rozhodnutí, domáhal se nového posouzení věci a nabízel další důkazy. Projednáním těchto důkazů před soudem II. stupně chtěl stěžovatel ve spravedlivém soudním procesu prokázat, že konkurz byl na jeho majetek prohlášen neoprávněně. Poukazuje také na to, že navrhovatel v podstatě ani neví, jaký majetek předal, což stěžovatel dovozuje z dopisu bývalého předsedy výkonného výboru Fondu národního majetku ze dne 30. 5. 1996. Konečně pak k řízení, které pak následně probíhalo z podnětu jím podaného dovolání u Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel uvádí, že v průběhu tohoto řízení několikrát nahlížel do spisu, přičemž zjistil, že zde byla založena kopie žaloby proti němu podané Fondem národního majetku ČR o zaplacení kupní ceny ve výši 252 236 393,- Kč s přísl. a návrh na nařízení předběžného opatření, při kontrole ve svých kopiích zjistil, že tato žaloba není součástí obchodního spisu, čj. 28 K 282/94. Spis byl chaoticky uspořádaný, takže nebylo možno zjistit, zda nebyla vložena další listina, nebo zda nějaká listina nechybí a dodatečně bylo zjištěno, že ve spise chybí originál rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR nechal spis uspořádat, nezjistil však, kdo uvedenou listinu vložil, aby stěžovatele poškodil. Ve spise o této skutečnosti žádný záznam není a stěžovateli není známo, kdo a jakým způsobem, v dobře střežené budově Nejvyššího soudu ČR, do spisu, který je uložen v zamčené kanceláři, tuto listinu vložil. Sám stěžovatel pokud měl zájem nahlédnout do spisu, musel o spis požádat několik dnů předem. Vzhledem ke všem okolnostem případu má za to, že i touto okolností bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nesouhlasí s jeho závěrem, že nezjistil důvody pro vyloučení soudců nižších soudů, když tomuto soudu u soudkyně soudu I. stupně stačilo k tomuto posouzení její prohlášení ze dne 21. 8. 1996, v němž uvedla, že se necítí podjatou, neboť není v žádném osobním vztahu k účastníkům, ani k jejich zástupcům, a nemá žádný zájem na projednávané věci a obdobné prohlášení soudců II. stupně, doplněné dopisem předsedy vrchního soudu o rozpisu plánu práce. Dále uvádí, že soud mu vytkl, že nepožádal odvolací soud o svolání jednání, přitom on sám má za to, že vytýkal-li soudu I. stupně, že vydal rozhodnutí, aniž by svolal jednání, pak soudu II. stupně dal najevo, že by soud měl jednání svolat. Nejvyšší soud ČR posuzoval věc prohlášení konkurzu jako standardní řešení s tím, že později bude rozhodnuto v přezkumném řízení, kde má stěžovatel možnost popřít i navrhovatelovu pohledávku. S tímto názorem navrhovatel nesouhlasí, neboť soudy všech tří stupňů měly k dispozici předávací protokol, z něhož lze zjistit, zda stěžovatel pohledávky převzal či nikoliv. Jen tento doklad byl a je důkazem, který měl být v soudním řízení proveden. Pokud zákon č. 92/1991 Sb., ve znění k 26. 3. 1993, přesně uvádí, jak se pohledávky převádí a vinou navrhovatele tento postup nebyl zachován, pak jej nelze doplnit ani soudním výkladem. Poukazuje dále na část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž je odkaz na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, r. 1998, pod č. 52 s tím, že on sám se v řízení domáhal právě takového projednání návrhu na prohlášení konkurzu na jeho majetek. Uvedené rozhodnutí bylo přijato 17. 6. 1998, přitom návrh na prohlášení konkurzu na majetek byl podán dne 10. 11. 1994. Proto bylo nutno věc posuzovat podle právního předpisu platného v době podání návrhu a nikoliv podle roku 1998, kdy zákon byl podstatně doplněn a změněn. Podle jeho názoru výklad Nejvyššího soudu ČR není v souladu s č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť právo každého, založené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy i stěžovatele, aby i jeho záležitost byla spravedlivě a veřejně projednána, lze plně realizovat i v konkurzním řízení, kdy soud v soudním jednání před účastníky zjistí, zda jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §1 až §4 zákona o konkurzu a vyrovnání a poté může rozhodnout, zda návrh zamítne, anebo konkurz prohlásí. Pokud by soud I. stupně postupoval spravedlivě, neměl jinou možnost, než návrh na konkurz zamítnout. Rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího odporují také podle stěžovatele ustanovení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť rozhodnutí vždy vyššího soudu kryje i zjištěné závady soudu I. stupně a tyto vady jsou v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bagatelizovány, stejně jako vážně podané námitky podjatosti. Stěžovatel tedy dovozuje, že i Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu a postupoval v rozporu s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud ČR podal obsáhlé vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, v němž navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popřípadě její zamítnutí jako nedůvodné.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 28 K 282/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že Ústavní soud se musel nejprve při posuzování ústavní stížnosti zaměřit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť pouze v případě zjištění neústavnosti tohoto rozhodnutí by bylo možno věcně se zabývat i předcházejícími rozhodnutími soudů nižších stupňů.
Postupu Nejvyššího soudu ČR a jeho rozhodnutí však protiústavnost vytýkat nelze. Ve svém dovolání stěžovatel odvolacímu soudu především vytýkal, že mu postupem soudu byla odňata možnost před nimi jednat [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.], a v této souvislosti zpochybňoval i oprávněnost pohledávky věřitele, který podal návrh na prohlášení konkurzu a dovozoval, že při složitosti daného případu měl odvolací soud svolat jednání, zejména, když zákon tuto možnost nevylučuje. Jestliže tak neučinil ani odvolací soud, tak stěžovateli zabránil, aby mohl prokázat, že konkurz na jeho majetek byl prohlášen neoprávněně. Další vady řízení pak spatřoval stěžovatel v tom, že jak v řízení před soudem I. stupně, tak i v řízení odvolacím, rozhodovali o věci vyloučení soudci [§237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.]. Odvolací soud v rozporu s §4 zákona č. 328/91 Sb., §4 a §12a zákona č. 94/1996 Sb. uvedl, že "návrh na prohlášení konkurzu není vymáhací žalobou, a navrhovatel proto nemusí doložit všechny své tvrzené pohledávky za dlužníkem, nebo celou jejich tvrzenou výši". V podání z 12. 3. 1996 vytkl dlužník soudu I. stupně závažné procesní vady, konkrétně porušení §43 o.s.ř., jestliže prohlásil, že ze své úřední činnosti zná dalšího věřitele dlužníka - K., a.s., Sezimovo Ústí, a že podání K. z 12. 12. 1994 a z 22. 9. 1995 s předloženými doklady dokládají pohledávky za dlužníkem nejméně ve výši 310.163,- Kč splatné v roce 1993 a 1994. Tímto jednáním soud I. stupně v rozporu s §14 o.s.ř., podle stěžovatele projevil svůj poměr k věci, tedy zájem na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, za tím účelem vytvořil stav nerovnosti mezi účastníky řízení, přičemž odvolací soud toto jednání soudu I. stupně přehlédl. Ve vztahu k řízení před odvolacím soudem též namítal, že odvolací soud nebyl správně obsazen. Dovolání tak stěžovatel podával v podstatě z důvodů, které jsou rozvedeny i v ústavní stížnosti, přitom nesprávný postup soudu I. a II. stupně, jímž mu měla být odňata možnost jednat před soudem, spatřoval zejména v tom, že soudy nenařídily jednání. Dovolací soud se touto námitkou stěžovatele podrobně zabýval, jak je patrno z obsahu obsáhlého odůvodnění jeho rozhodnutí, na něž je možno odkázat. Náležitě v něm vysvětlil, že okolnost, že v daném případě soud nenařídil jednání, s ohledem na specifickou povahu prvé fáze konkurzního řízení, jehož povahou se zde rovněž obšírně zabýval, probíhající před vyhlášením konkurzu, se nemohla projevit jako vada řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., když, jak i Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, stěžovateli byla dána možnost se k návrhu na prohlášení konkurzu vyjádřit, čehož tento, také popíraje okolnosti tvrzené v návrhu, využil, v době do vydání usnesení o prohlášení konkurzu, tj. do 6. 10. 1995, žádné důkazní návrhy nevznesl a o nařízení jednání s tím, že by chtěl uplatňovat jiné námitky než ty, jimiž již argumentoval ve svém vyjádření, nepožádal, ostatně ani v odvolání ani v dovolání netvrdil, že by v mezích nařízeného jednání ve věci hodlal uplatnit jiné argumenty než ty, s nimiž se ve svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud. Argument, že při rozhodnutí o odvolání proti usnesení není nařízení jednání odvolacím soudem vyloučeno, pak jak se dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádí, není objektivně způsobilý založit zmatečnost podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť z něj nelze vyvodit závěr, že postup soudu, který této možnosti nevyužil, byl nesprávný. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí také vysvětlil, že ani fakt, že stěžovatel neměl možnost se před vydáním usnesení o prohlášení konkurzu vyjádřit k obsahu listin, které se do spisu dostaly jako přílohy neúčinného podání K., a.s., ze dne 9. 12. 1994, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. 10. 1995, nelze hodnotit jako vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a to z toho důvodu, že odvolací soud - jak to také Ústavní soud zjistil z odůvodnění jeho potvrzujícího usnesení - tyto listiny, resp. jejich obsah, pro výsledek řízení o návrhu na prohlášení konkurzu za právně relevantní nepokládal, a zhojil tak tedy - jak již konstatoval i Nejvyšší soud ČR - uvedený nedostatek tím, že údaje, s nimiž mohla být zmatečnost spojena, nebral v potaz.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR nelze považovat za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces. Jak na to poukázal Nejvyšší soud ČR, ale i Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 420/99), je totiž třeba na konkurzní řízení nahlížet jako na celek a nelze z něj vytrhovat pouze tu část, která upravuje postup řízení ve fázi prohlášení konkurzu přecházející. Smyslem přípravné fáze konkurzního řízení je pouze osvědčení, zda jsou dány podmínky prohlášení konkurzu. Právě z tohoto důvodu podle ustanovení §3 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání rozhoduje soud usnesením a jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné, když pro tuto fázi řízení zákon povinnost nařídit jednání nestanoví, a to ani pro odvolací řízení. Současně zde platí povinnost soudu doručit návrh na zahájení řízení dlužníkovi, ten má právo se k němu vyjádřit, tvrzení navrhovatele popřít, předložené doklady zpochybnit apod. Po prohlášení konkurzu následuje další fáze konkurzního řízení, ve které zákon přiznává dlužníkovi řadu procesních práv, včetně účasti na zákonem stanovených jednáních před soudem, v níž může svými procesními úkony průběh konkurzu významným způsobem ovlivnit. Zjištění, učiněná v konkurzu samotném a závěry z nich vyplývající, se přitom mohou lišit od zjištění, učiněných v přípravné fázi konkurzního řízení, Je-li tedy třeba na každé konkurzní řízení pohlížet jako na celek - v tomto směru je možno odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která posuzuje spravedlivost procesu v poměru k jakémukoliv řízení jako k celku - nelze posuzovat spravedlivost procesu pouze z jednotlivě vytržených fází určitého řízení, v daném případě tedy té části řízení, která prohlášení konkurzu předchází. Ostatně již Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil specifika prvé fáze konkurzního řízení, které pro svou povahu nepředpokládá dokazování, nýbrž toliko osvědčování rozhodných skutečností, přitom také zdůraznil, že jestliže konkurzní soud - vycházeje z věřitelem a dlužníkem předložených listin - bude mít úpadek za osvědčený, a posléze ve fázi následující po prohlášení konkurzu bude prokázáno, že tomu tak nebylo, lze uvedenou situaci reparovat postupem podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání.
S ohledem na to, co bylo uvedeno, je tedy Ústavní soud toho názoru, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručovaných práv stěžovatele, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR nepřihlédl k tomu, že soud I. a II. stupně nenařídil jednání, resp. při aplikaci ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., dospěl k nesprávným závěrům, nemohlo právě s ohledem na specifika první fáze konkurzního řízení dojít.
Stejně tak nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR bagatelizoval i vážně podané námitky podjatosti, zejména ve vztahu k soudkyni I. stupně, když z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je patrno, že otázkou přípustnosti dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., se tento soud rovněž podrobně zabýval, a ani v tomto směru mu nelze ani z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout, a to jak v poměru k závěrům, týkajícím se námitky podjatosti, soudkyně soudu I. stupně, tak v poměru k námitce, týkající se nesprávného obsazení odvolacího senátu, přičemž ve shodě s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR je třeba zdůraznit, že závěry o tom, že ve věci v prvém stupni rozhodoval vyloučený soudce, bylo možno činit pouze na základě stavu ke dni rozhodnutí o prohlášení konkurzu, tj. k datu 6. 10. 1995, a nemohly být tedy spojovány se skutečnostmi, které měly nastat, a podjatost tak založit až po uvedeném datu.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak nemohla být ani skutečnost, že i tento soud rozhodl bez veřejného projednání věci, když k takovému postupu jej opravňuje ustanovení §243a odst. 1 o.s.ř., navíc, když dovolací soud v posuzovaném případě dospěl, jak shora uvedeno, i podle názoru Ústavního soudu, k důvodnému závěru, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné. Stejně tak jsou zjevně neopodstatněné námitky, směřující proti postupu Nejvyššího soudu ČR, týkající se možnosti stěžovatele nahlížení do spisu, jakož i vložení listiny, která podle tvrzení stěžovatele obsahem spisu nebyla, když z obsahu spisu plyne, že stěžovateli, resp. jeho zástupci, vždy, kdy o to požádali, bylo nahlédnutí do spisu umožněno, a obsahem listiny, o níž se stěžovatel zmiňuje, se Nejvyšší soud ČR vůbec nezabýval. Je tedy třeba uzavřít, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v žádném z jeho jednotlivých aspektů. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rovněž nedošlo. Tento článek zaručuje poskytnutí účinných právních prostředků nápravy. Opravné prostředky, které mohou vést k nápravě vadných rozhodnutí soudu I. stupně, náš právní řád zaručuje i ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkurzu, stěžovatel nebyl zbaven možnosti podání opravného prostředku, přitom účinnost takového prostředku, tak jak ji vykládá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, nezávisí na jistotě příznivého výsledku (rozhodnutí Soudu ve věci Sörring z roku 1989, A -161) a osobní názor stěžovatele na účinnost či neúčinnost konkrétního prostředku nápravy tak tedy není rozhodující.
Za uvedeného stavu, kdy Ústavní soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nebylo pak již možno věcně se zabývat posouzením rozhodnutí soudů I. a II. stupně a řízením, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo. Je třeba také uvést, a to ve shodě s názorem, který je uveden ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatel v odvolacím řízení nevyužil možnosti dané ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a nezajistil tak předpoklad pro založení přípustnosti dovolání z důvodů tam uvedených, a tuto svoji procesní neopatrnost nemůže pak zhojit tím, že prostřednictvím ústavní stížnosti žádá Ústavní soud o řešení právních otázek, které má především zkoumat Nejvyšší soud ČR. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu