ECLI:CZ:US:2000:4.US.80.2000
sp. zn. IV. ÚS 80/2000
Usnesení
IV. ÚS 80/2000
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2000, čj. 4 To 75/99-1989, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení vrchního soudu stěžovatel uvádí, že jim byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že mu nepřiznal náklady obhajoby při zastupování jeho klienta v trestní věci ve výši 136 249,-- Kč, ale jen ve výši 70 948,-- Kč. Stěžovatel proto navrhuje, aby výše napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Z obsahu spisu 5 T 1/96 Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 6. 1999, čj. 5 T 1/96-1976, Krajský soud v Plzni rozhodl tak, že podle §151 odst. 3 trestního řádu určil stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu odsouzeného J. K. v celkové výši 68 523,-- Kč s tím, že se mu nepřiznává další požadovaná odměna v částce 67 726,-- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou dále upřesnil svým podáním ze dne 2. 7. 1999, neboť podle jeho názoru Krajský soud nesprávně odůvodnil krácení jeho odměny o 68 523,-- Kč. Stěžovatel namítl, že vyšší částka mu přísluší, neboť J. K. byl sice nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, odvolacím soudem byl však pravomocně odsouzen pro trestné činy podvodu jednak podle §10 odst. 1 písm a), §250 odst. 1, 3 písm b) trestního zákona a dále podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, takže mu správně přísluší odměna za jeden úkon právní služby ve výši 2 400,-- Kč. Pokud jde o vzájemné zastupování advokátů při hlavním líčení s více obžalovanými, pak je toho názoru, že odměna se krátí pouze v případě, je-li jednomu advokátovi současně přiznávána odměna za obhajobu dvou a více osob, nikoliv v případě, kdy témuž advokátovi je přiznávána odměna za obhajobu jedné osoby. Dále stěžovatel namítl, že mu krajský soud nepřiznal některé další, ve spise blíže specifikované, odměny. Vrchní soud v Praze přezkoumal podle §147 trestního řádu správnost všech výroků napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dopěl k závěru, že krajský soud správně stanovil podle §7, §10 písm. d) advokátního tarifu sazbu mimosmluvní odměny částkou 2 000,-- Kč, resp. 1 800,-- Kč, od účinnosti novely č. 235/97 Sb, jeho pochybení však shledal vrchní soud v tom, že krajský soud obhájci přiznal odměnu za sepis závěrečné řeči dne 5. 2. 1997 a v tom, že odměnu obhájce za účast při jednání před krajským soudem v uvedených dnech snížil o 20% s odvoláním na ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud mimo jiné konstatuje, že shledal ještě některé další chyby při určování výše odměny obhájce, jichž se dopustil krajský soud (a jež jsou v odůvodnění podrobně specifikovány), a proto napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm a) trestního řádu zrušil a sám ve věci rozhodl a přiznal stěžovateli náhradu o 2 425,-- Kč vyšší, než mu byla přiznána v napadeném usnesení.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů a v minulosti často a opakovaně v publikovaných, a tedy obecně přístupných, rozhodnutích vyložil, že v rámci své pravomoci, dané mu ústavními předpisy ČR, je oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek - jedná se například o situace, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (k tomu srov. např. III. ÚS 23/96 či III. ÚS 166/95). Tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud již dříve judikoval (např. v usnesení č. 15, III. ÚS 341/95, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, Praha, C. H. Beck 1998), že výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, příp. k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelem je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem vrchního soudu, aniž by tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv - mimo strohý odkaz na příslušné články Listiny - bylo zdůvodněno způsobem, který by případně danou věc mohl posunout do ústavněprávní roviny.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že vrchní soud se přesvědčivě vypořádal s námitkou stěžovatele, pokud se týče výše nákladů za úkon, když poukázal na to, že stěžovatel až do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu poskytoval odsouzenému právní pomoc v souvislosti s jeho trestním stíháním pro stále stejný trestný čin, přičemž je irelevantní, že nakonec vina odsouzeného byla odvolacím soudem posouzena rozdílně, neboť stěžovatel poté již žádné úkony právní pomoci odsouzenému neposkytoval. Stejně tak lze stěží považovat za oprávněné námitky stěžovatele proti závěrům vrchního soudu, pokud se týče účtované odměny za poradu s odsouzeným dne 28. 6. 1997, během níž údajně došlo k sepsání stížnosti proti usnesení vrchního soudu ze dne 16. 7. 1997. Jak konstatoval vrchní soud, nebyl stěžovatel podle záznamu věznice v tento den ve věznici přítomen a stěžovatel sám tuto návštěvu, která by musela navíc přesahovat jednu hodinu, nijak nedoložil. V tomto bodu stěžovatelova formulace ústavní stížnosti je navíc zjevně kontradiktorní, když se na jedné straně v ní uvádí, že stěžovatel dne 28. 6. 1997 odsouzeného nenavštívil a na druhé straně je požadována odměna za poradu s odsouzeným ve věznici dne 28. 6. 1997. Podle názoru Ústavního soudu zde ze strany stěžovatele patrně došlo k omylu, neboť tímto datem měl být zřejmě den 28. 7. 1997, avšak i kdyby tomu tak bylo, sepsání tak stručné stížnosti nevypovídá ještě nic o tom, že stěžovatelova návštěva odsouzeného skutečně jednu hodinu přesahovala. Stejně přesvědčivě odůvodňuje vrchní soud, proč stěžovateli nelze přiznat odměnu za sepis závěrečné řeči, totiž proto, že písemný závěrečný návrh není ničím jiným než prostředkem k usnadnění a zajištění přesné protokolace závěrečné řeči obhájce a pomůckou obhájce. Jak konstatuje v napadeném rozhodnutí vrchní soud, s písemným závěrečným návrhem trestní řád nespojuje žádné procesní následky a nezavazuje soud ani k tomu, jak s ním má naložit. Pokud pak jde o údajné nepřiznání místního dopravného při jednání Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 1997, vyplývá z napadeného usnesení, že náhrada cestovních výdajů městskou hromadnou dopravou v Praze stěžovateli přiznána byla.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti a z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 6. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu