ECLI:CZ:US:2000:4.US.89.2000
sp. zn. IV. ÚS 89/2000
Usnesení
IV. ÚS 89/2000
Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1999, čj. 1 Cao 126/99-32, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, čj. 2 Ca 108/99-17, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 18. 2. 1999, č. 360 110 405, spojený s návrhem na zrušení ustanovení §1 odst. 4 a §2 nařízení vlády č. 174/1991 Sb., kterým se provádí zákon o mimosoudních rehabilitacích, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na rovnost a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť v důsledku nesprávného posouzení souladu prováděcího nařízení vlády č. 174/1991 Sb., kterým se provádí zákon o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "nařízení vlády"), s ustanovením §24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mu byl vyměřen starobní důchod v nesprávné výši. V ústavní stížnosti stěžovatel, kterému vznikl nárok na důchod v roce 1996, upozorňuje na znění ustanovení §2 nařízení vlády, podle kterého u občana, kterému vznikl nárok na důchod po 31. 12. 1990, se rozhodný výdělek upravuje o mzdový nárůst do roku 1989, zatímco ze znění ustanovení §24 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že úprava mzdového nárůstu není časově omezena. Stěžovatel tak má za to, že aplikací ustanovení §2 nařízení vlády dochází k bezdůvodnému a nespravedlivému znevýhodnění občanů, na něž se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích a jimž vznikl nárok na důchod po roce 1990, a poukazuje na to, že v jeho případě by koeficient mzdového nárůstu počítaný podle zákona o mimosoudních rehabilitacích měl činit 1,465, zatímco podle nařízení vlády je stanoven hodnotou 1,445. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že připustily, aby při stanovení ročního vyměřovacího základu bylo přihlíženo k zákonu č. 134/1997 Sb., což znamená nepřípustnou zpětnou účinnost zákona. Z těchto důvodů stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení napadených rozhodnutí pro rozpor s článkem 3 Ústavy ČR, článkem 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 30 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s ústavní stížností spojuje návrh na zrušení ustanovení §1 odst. 4 a §2 nařízení vlády, neboť má za to, že jsou v rozporu s ustanovením §24 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích a ustanovením čl. 1, čl. 2 odst. 2, a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny ve spojení s čl. 3 Ústavy ČR.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn 2 Ca 108/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl shora označeným rozhodnutím ČSSZ přiznán od 2. 1. 1996 starobní důchod podle ustanovení §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákona č. 87/1991 Sb. V opravném řízení stěžovatel napadl způsob výpočtu osobního vyměřovacího základu a poukázal na to, že je znevýhodněn v porovnání s občany, kterým je důchod stanoven podle zákona č. 155/1995 Sb., neboť koeficient mzdového nárůstu nebyl v jeho případě vypočten podle nařízení vlády č. 227/1995 Sb., kterým se stanoví pro účely důchodového pojištění výše všeobecných vyměřovacích základů za období před rokem 1995 a výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1994. Krajský soud v Českých Budějovicích detailně přezkoumal způsob výpočtu starobního důchodu a shora citovaným rozsudkem rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Uvedl, že jiný postup při výpočtu, jakož i postup podle jiného právního předpisu, nelze akceptovat, neboť aplikace nařízení vlády č. 174/1991 Sb. je ve stěžovatelově případě závazná.
V odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatel opětovně namítl rozpor mezi příslušnými ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích (§24 odst. 6) a prováděcího nařízení vlády č. 174/1991 Sb. (§2) a poukázal na to, že postup při výpočtu jeho starobního důchodu podle §24 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích by byl správný jen potud, pokud by vyměřovací základ po roce 1990 zohlednil hodnoty stanovené v nařízení vlády č. 227/1995 Sb. a výdělek z roku 1973 byl zvyšován o mzdový nárůst v tom kterém roce až do doby vzniku nároku na důchod. Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když se ztotožnil s právními závěry, které v dané věci učinil krajský soud, přičemž stěžovatelem tvrzený rozpor mezi zákonem o mimosoudních rehabilitacích a příslušným prováděcím nařízením vlády neshledal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlasná polemika stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně postupu ČSSZ při výpočtu výše jeho starobního důchodu za použití příslušných ustanovení nařízení vlády č. 174/1991 Sb. Jak Ústavní soud zjistil z příloh přiložených k ústavní stížnosti, daným rozhodnutím předcházel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 1997, čj. 2 Ca 480/96-21, kterým bylo dřívější rozhodnutí ČSSZ zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozsudku správní soud vyslovil právní názor, podle kterého je zákon o mimosoudních rehabilitacích v části čtvrté ve vztahu k zákonu o důchodovém pojištění lex specialis. Tento právní názor správní orgán vázal při jeho dalším rozhodování a byl respektován i v následném opravném a odvolacím soudním řízení. Stěžovatel tento právní názor nenapadá, naopak sám se mimosoudní rehabilitace v oblasti pracovněprávních vztahů a vztahů sociálního zabezpečení dovolává. Je-li tedy nesporné, že stěžovatel je osobou, na kterou se vztahuje příslušná úprava v části čtvrté zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak v souladu se shora uvedeným je třeba akceptovat i postup podle věty druhé ustanovení §24 odst. 6 citovaného zákona, tedy že způsob zvýšení skutečně dosaženého výdělku v posledním kalendářním roce před skončením zaměstnání upravuje příslušné nařízení vlády. Takovým nařízením je nařízení vlády č. 174/1991 Sb., které v příloze 1 stanoví poslední rok vzniku nároku na důchod údajem "1990 a násl.". V případě stěžovatele byl výdělek skutečně dosažený v rozhodném kalendářním roce zvýšen o mzdový nárůst za dobu před vznikem nároku na důchod, konkrétně tedy byl použit koeficient, který odpovídá roku vzniku nároku na důchod (rok 1996 je zahrnut pod údaj "a násl.") a roku 1974, ve kterém stěžovateli neplatně skončilo zaměstnání.
Tvrzení stěžovatele, že ustanovení §1 odst. 4 nařízení vlády je v rozporu s ustanovením §24 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích tedy nemá opodstatnění, neboť koeficienty mzdového nárůstu uvedené pro vznik nároku na důchod v roce 1990 jsou v těch samých hodnotách použitelné i pro případy, kdy ke vzniku nároku na důchod došlo v letech následujících po roce 1990, a to bez časového omezení.
Ustanovení §2 nařízení vlády umožňuje, aby takto zjištěný vyměřovací základ byl použit pro kalendářní roky 1986 až 1989, v čemž Ústavní soud nespatřuje žádný rozpor se shora citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích. Skutečnost, že použití vyměřovacího základu je v nařízení vlády omezeno rokem 1989, je třeba chápat v souvislosti s účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého se zmírňují následky majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989.
Námitku retroaktivních účinků zákona č. 134/1997 Sb. Ústavní soud neshledal případnou, neboť ve stěžovatelově případě byl průměrný měsíční výdělek pro výpočet důchodu zjištěn ze skutečně dosaženého výdělku v roce 1973, tedy v roce před skončením zaměstnání, a nikoliv z výdělkově nejlepšího kalendářního roku vybraného z období pěti po sobě následujících kalendářních roků před rokem, v němž skončilo zaměstnání. Přestože tedy obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínili novelu zákona o mimosoudních rehabilitacích, k aplikaci novelizovaného ustanovení nedošlo, a tudíž nemohlo dojít ani k žádným, pro stěžovatele nepříznivým, účinkům.
V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §1 odst. 4 a §2 nařízení vlády č. 174/1991 Sb., takže stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu byl návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu