ECLI:CZ:US:2000:4.US.94.99
sp. zn. IV. ÚS 94/99
Usnesení
IV. ÚS 94/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Doc. dr. J. U., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 20/97, ze dne 6. 5. 1998 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 66/98, ze dne 14. 10. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.z. V ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 20/97, ze dne 6. 5. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže ke trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Jeho odvolání, jímž se domáhal zrušení odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně z důvodu, že skutková zjištění, z nichž prvoinstanční soud vycházel, nebyla spolehlivě prokázána, však Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 8 To 66/98, ze dne 14. 10. 1998, nevyhověl a stěžovatel se proto obrací se svou ústavní stížností na Ústavní soud. V ústavní stížnosti tvrdí, že zamítnutím jeho řádného opravného prostředku bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny a zejména pak právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, jak je uvedeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Své námitky týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces stěžovatel opírá o ustanovení §2 odst. 12 t.ř., jež stanoví jednu ze základních zásad trestního řízení, kdy při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že žádný ze spoluobviněných při hlavním líčení nepotvrdil jeho spoluúčast na spáchaném trestném činu, a pokud to jeden ze spoluobviněných učinil v přípravném řízení, pak tento rozpor později vysvětlil. Žádný ze svědků vypovídajících při hlavním líčení stěžovatele spolehlivě neidentifikoval, stejně jako v přípravném řízení při provedené rekognici. Ostatní důkazy provedené při hlavním líčení pak neprokazují, že stěžovatel o připravovaném loupežném přepadení musel vědět. Stěžovatel dále namítá, že se soud náležitě nevypořádal ani s aplikací další zásady trestního řízení formulované v §2 odst. 6 t.ř., podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, neboť soud zcela převzal verzi o organizované skupině popsanou v obžalobě, aniž by se tato v průběhu hlavního líčení přesvědčivě potvrdila, a dále neakceptoval změnu výpovědi stěžovatele a ani jeho vyvinění vyplývající ze změny výpovědi hlavního spoluobžalovaného u hlavního líčení. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů z výše uvedených důvodů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 20/97.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud konstatuje, že tyto své námitky stěžovatel v zásadě uplatnil již v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Jak vyplývá z připojeného soudního spisu, Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných věc přezkoumával, přičemž napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu u všech tří obžalovaných a v ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen, se těmito stěžovatelovými námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Uvedl v tomto směru, že v přípravném řízení byla zákonným způsobem shromážděna převážná část všech důkazů významných pro objasnění skutkového stavu věci. Soud I. stupně, jak dále odvolací soud uvedl, v řízení postupoval v souladu se zákonem a zmíněné důkazy z přípravného řízení při dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti (§2 odst. 12 t.ř.) řádně provedl a nelze mu proto upřít snahu zjistit co nejpřesněji skutkový stav věci. Rovněž další stěžovatelově námitce, vztahující se k hodnocení důkazů (§2 odst. 6 t.ř.), věnoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí svoji pozornost, ale ani této námitce nepřisvědčil. Zabýval se v této souvislosti jednotlivými v řízení provedenými důkazy, uvedl, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, a uzavřel konstatováním, že se ztotožnil se správnou argumentací městského soudu, a to jak stran skutkových zjištění, tak i právní kvalifikace jednání obžalovaných, pouze s výhradou týkající se stanovení způsobu výkonu trestu, proti němuž však stěžovatel námitku nevznáší.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, včetně vyslechnutí většího počtu svědků, provedení důkazů znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, byla provedena rekognice u všech obžalovaných, provedeno ohledání auta, využito pachových stop a pořízeny záznamy o odposlechu telefonních hovorů telefonní stanice matky stěžovatele.
Pokud stěžovatel spatřuje dotčení jeho ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces v tom, že s ohledem na ustanovení §2 odst. 12 t.ř. (zásada bezprostřednosti) žádný ze spoluobviněných nepotvrdil při hlavním líčení(oproti výpovědi v přípravném řízení) spoluúčast stěžovatele na spáchaném trestném činu, pak, jak Ústavní soud zjistil z protokolu o hlavním líčení (č.l. 542, 545 spisu), byl u obžalovaného V. a stěžovatele proveden v souladu s §207 t.ř. důkaz čtením jejich dřívější výpovědi z přípravného řízení a soud I. stupně poté k těmto výpovědím přihlédl a hodnotil je v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Další důvod pro shora tvrzené porušení základních práv pak stěžovatel spatřuje v tom, že se městský soud náležitě nevypořádal se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 t.ř.). Ústavní soud předně v tomto směru připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 t.ř. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, zasahuje pouze tehdy, shledá-li pochybení obecných soudů, pokud jde o jejich postup podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a tak tomu v dané věci nebylo. Městský soud v Praze při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vrchní soud v Praze pak se po podrobném zhodnocení důkazů provedeném v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání s argumentací prvoinstančního soudu v plném rozsahu ztotožnil. Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by porušení uvedeného principu nasvědčovalo.
Ústavní soud tak neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu