ECLI:CZ:US:2000:4.US.97.2000
sp. zn. IV. ÚS 97/2000
Usnesení
IV. ÚS 97/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F. a V. H., oba zastoupeni V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 1999, čj. 10 Co 1015/99-362, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a L. M. a R. M., oba zastoupeni JUDr. P. T., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 5. 1999, čj. 15 C 286/91-339, jímž jim bylo uloženo odstranit z pozemku žalobců - v řízení před Ústavním soudem vedlejších účastníků - podezdívku plotu, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že v rámci svého vlastnictví, za souhlasu vedlejších účastníků, provedli stavbu podezdívky plotu, přičemž se jednalo o stavbu ohlášenou a povolenou. Poukazovali na nespravedlnost rozsudků, neboť tyto neodpovídají předloženým listinným důkazům. Zásah do vlastnického práva vedlejších účastníků nebyl, podle nich, v řízení spolehlivě prokázán .V ústavní stížnosti rovněž poukázali na argumentaci ve svých podáních uplatněných k Nejvyššímu soudu ČR ze dne 26. 11. 1992 a své vyjádření k žalobě ze dne 19. 4.1 992. Zdůraznili, že nebylo vyhověno jejich opakovanému návrhu na přeměření pozemků, a to za situace, kdy bylo prokazatelně všemi geodety k měření použito vadného výchozího bodu měření. Dále namítali, že vedlejším účastníkům byla při hodnocení důkazů přikládána větší důvěra, čímž došlo k porušení práva na rovné postavení před soudem, chráněné Listinou základních práv a svobod .
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitku, že stěžovatelům bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, považuje za účelovou a nekonkrétní.
Vedlejší účastníci navrhli zamítnutí návrhu. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti se zmínili o jednotlivých stěžejních bodech sporu se závěrem, že podle jejich názoru rozhodnutím soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, rovněž důkazy byly prováděny pečlivě, aniž by soud něco opomenul. Byli to naopak stěžovatelé, kteří ztěžovali průběh řízení.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 15 C 286/91, Ústavní soud zjistil, že spor, ve kterém se vedlejší účastníci proti stěžovatelům domáhali odstranění podezdívky plotu trval 9 let, ve věci samé bylo vydáno 6 rozhodnutí. Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé a důkladné dokazování, na jehož základě dospěly k závěru, že stěžovatelé vybudovali podezdívku po předchozím souhlasném vyjádření odboru výstavby, územního plánování a architektury MěstNV v Ostrově k ohlášené drobné stavbě a za souhlasu vedlejších účastníků se stavbou. Uvedený souhlas je však nutno považovat za souhlas s provedením stavby, nikoliv s jejím umístěním, které nebylo ani v ohlášení stavby specifikováno. Již dne 10. 10. 1991 byl na MěstNV Ostrov doručen protokol o vytyčení hranice mezi pozemky účastníků sporu, ze kterého bylo zřejmé, že podezdívka zasahuje do pozemku vedlejších účastníků. K tomuto měření nevyslovila žádná ze stran připomínky a stvrdila je podpisem. Přes tuto skutečnost a nesouhlas vedlejších účastníků stěžovatelé ve stavbě podezdívky pokračovali. Soud se zabýval rovněž otázkou, zda účastníci nejsou spoluvlastníky podezdívky, ale tato skutečnost nebyla potvrzena, neboť jakákoliv součinnost při stavbě, a to ani ve formě materiální, nebyla prokázána. Ve věci by vypracován znalecký posudek, přičemž rozsah zásahu podezdívky na pozemek vedlejších účastníků byl znalcem vyhodnocen na 7m2 (mimo to podezdívka zasahovala i do pozemku ve vlastnictví města Ostrova). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé tento znalecký posudek zpochybnili, byl vypracován nový znalecký posudek, ze kterého vyplynul závěr, že podezdívka zasahuje na pozemek vedlejších účastníků v rozsahu 9 m2. (Zaměření bylo v tomto případě provedeno elektrooptickým dálkoměrem fy AGA-typ GEODIMETR 210, nasazeným na vteřinovém theodolitu, tj. přístrojem umožňujícím zaměření vyšší přesností, než vyžaduje platná katastrální mapa). Na základě zjištěných skutečností shledaly soudy oprávněnost negatorní žaloby vedlejších účastníků a rozhodly o povinnosti stěžovatelů podezdívku odstranit.
Ústavní soud poté co přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech a přihlédl k argumentaci všech účastníků, dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, jak to již v řadě svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak již Ústavní soud konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito principy, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí neplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelé převážně opakují argumenty (případně přímo odkazují na již uplatněné námitky), se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Předmětem sporu bylo zjištění, zda podezdívka vybudovaná stěžovateli zasahovala do pozemku vedlejších účastníků. Je tedy zřejmé, že posouzení této problematiky zcela spadá do kompetence obecných soudů. Jak vyplývá z výše podaného stručného pojednání o průběhu a výsledcích sporu, především pak z obsahu připojeného spisu, soudy se případem vyčerpávajícím způsobem zabývaly a na základě provedeného obsáhlého dokazování dospěly k právnímu závěru, který odpovídá skutkovým zjištěním. I když se krajský soud v napadeném rozsudku výslovně nevyjádřil k tomu, proč nevyhověl návrhu stěžovatelů na provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, vyplývá jeho názor na věc ohledně této otázky z celkového kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy jednoznačně uvádí, že na základě provedených důkazů včetně několika znaleckých posudků, má skutkové okolnosti případu za dostatečně zjištěné. Z ustanovení 132 o.s.ř. vyplývá, že soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud také v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně jak je dokazování třeba doplnit. Soudy tedy nejsou povinny vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování učiněným v průběhu občanskoprávního řízení. Okolnosti, za kterých soud přistupuje k ustanovení znalce, jsou pak upraveny v ust. §127 odst. 1 o.s.ř., přičemž rozhodnutí o ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je pouze záležitostí úvahy soudu a nikoli účastníků řízení.
Závěrům obecných soudů nelze nic vytknout ani z pohledu Ústavního soudu. Soudy svá rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. řádně odůvodnily a uvedly, o které důkazy opřely svá zjištění. Rovněž uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a které právní předpisy pro posouzení skutkového stavu aplikovaly.
Ústavní soud se zabýval také námitkou stěžovatelů ohledně porušení práva na rovné postavení účastníků před soudem. Dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 o.s.ř. je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, tzn. povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, to však neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly a stěžovatelům (zastoupených advokátem) nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobců i žalovaných, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, k jednotlivým důkazům a podáním se protistrany měly možnost vyjádřit. Ve skutečnosti, že soud po provedeném řízení přihlédl k argumentaci jedné ze stran, nelze spatřovat porušení práva rovnosti účastníků, tak jak jej má na mysli Listina základních práv a svobod, neboť rozhodnutí soudu ve prospěch jedné z účastnických stran je účelem sporného občanskoprávního řízení a vlastní rozhodnutí soudu je výrazem jeho nezávislého rozhodování.
S ohledem na to, že stěžovatel neuvedl v čem konkrétně spatřuje porušení práva rovnosti (soudu pouze vytýká větší důvěru k tvrzení vedlejších účastníků), omezuje se Ústavní soud na výše uvedená zjištění, ke kterým dospěl v rámci obecného přezkoumání ústavní stížnosti.
Skutečnost, že soudy nevyhověly všem návrhům na dokazování, po provedeném řízení zamítly návrh stěžovatelů a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, tak nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítané porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu