ECLI:CZ:US:2001:1.US.101.2000
sp. zn. I. ÚS 101/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele ing. I. O., zastoupeného Mgr. M. K., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 2 T 23/97, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 To 126/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 17. 2. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně shora označený, kterým byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona (ve znění zákona č. 290/l993 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci rovněž shora označené, kterým bylo jeho odvolání a odvolání obžalovaného A. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně zamítnuto.
Stěžovatel má za to, že jak postupem orgánů činných v trestním řízení, tak i postupem Krajského soudu v Brně i postupem Vrchního soudu v Olomouci, došlo k porušení jeho nezadatelných práv, která pro něho vyplývají z Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a trestního řádu.
Výše zmíněná porušení stěžovatel spatřuje v tom, že Vrchní soud v Olomouci dne 20. 12. 1999 jednal bez jeho přítomnosti přesto, že se omlouval a doložil doklad o pracovní neschopnosti a při jednání doplňoval dokazování a prováděl další důkazy a nedal mu možnost se k provedeným důkazům vyjádřit.
Dle stěžovatele od počátku trestního řízení nebyla respektována zásada práva na obhajobu, když trestní stíhání bylo zahájeno dne 21. 9. 1993 a téhož dne byly provedeny všechny podstatné úkony, zejména výslech svědků ing. W., F. W., O. W., a přitom mu usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo ani doručeno a neměl tedy možnost zvolit si obhájce, ani mu obhájce nebyl ustanoven. Z těchto důvodů se obhájce nemohl předmětných úkonů zúčastnit a přitom soudy z těchto důkazů vycházely, ač tyto byly v rozporu s platným právním řádem.
Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně, dle stěžovatele, bylo rovněž v rozporu s právními předpisy, když protokol o hlavním líčení byl diktován do počítače, který nebyl napojen na tiskárnu a po skončení hlavního líčení nebyly vyhotoveny opisy protokolu o hlavním líčení přesto, že se jejich vyhotovení domáhal jeho obhájce. Tímto byla porušena instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR, kterou byl vydán vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy ve znění instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 1068/93-OOD ze dne 30. 8. 1993, kde v §46 odd. 2 je upraven postup při vyhotovování protokolu o jednání pomocí výpočetní techniky.
Na základě všech výše uvedených skutečností je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení zásad stanovených v Listině základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a v čl. 40 odst. 3 (obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
K posouzení oprávněnosti námitek stěžovatele přikročil Ústavní soud k vyžádání spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 23/97.
Ohledně námitky stěžovatele na jednání Vrchního soudu v Olomouci dne 20. 12. 1999 - bez jeho přítomnosti - Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že veřejné zasedání v trestní věci stěžovatele bylo u Vrchního soudu v Olomouci nařízeno celkem čtyřikrát, kdy poprvé dne 24. 9. 1999 stěžovatel trval na zachování lhůty k přípravě jednání a z tohoto důvodu bylo jednání odloženo na 4. 10. 1999. Tohoto dne jednání muselo být odročeno pro nepřítomnost stěžovatele z důvodu jeho hospitalizace. Dne 2. 12. 1999 bylo jednání znovu odročeno pro nepřítomnost stěžovatele, kdy neměl vykázáno doručení předvolání k jednání. Na dotaz předsedy senátu se vyjádřil ke zdravotnímu stavu stěžovatele dne 7. 12. 1999 jeho ošetřující lékař z traumatologického oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci v tom smyslu, že stěžovatel by měl být schopen osobní účasti na veřejném zasedání soudu. Dne 20. 12. 1999 se konalo veřejné zasedání, kde stěžovatel nebyl přítomen, ač měl vykázáno doručení k tomuto jednání a jeho obhájce předložil soudu fotokopii potvrzení o jeho pracovní neschopnosti. Na tomto veřejném zasedání bylo přijato usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. Z prováděných důkazů se přečetl listinný důkaz předložený obhájcem stěžovatele (znalecký posudek - ocenění předmětné nemovitosti), byl proveden výslech obžalovaného H., který se rozhodl poprvé ve věci vypovídat a byly provedeny konečné návrhy ve věci.
K námitce stěžovatele, týkající se výslechů svědků předtím, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nutno poukázat na skutečnost, že obecné soudy se tímto pochybením orgánů činných v trestním řízení zabývaly, jak vyplynulo z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 1 To 137/98 (vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), na čl. 632 spisu. Odvolací soud zde uvedl, že tyto vady soud prvního stupně nepřehlédl, zabýval se jimi v odůvodnění svého rozsudku a při svém rozhodování k těmto důkazům nepřihlížel.
Vrchní soud v Olomouci se ve svém shora uvedeném usnesení zabýval i stanoviskem stěžovatele o neplatnosti úkonů provedených v hlavním líčení u Krajského soudu v Brně, když při protokolaci nebyla dodržena instrukce ministra spravedlnosti - vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy. Vrchní soud má za to, že uvedená námitka je sice opodstatněná, ale nemůže mít za následek neplatnost úkonů, když se jedná o porušení normativní instrukce.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a z usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), respektive že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se oba soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňovaly všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Rovněž neshledal, že by stěžovateli nebyl dán prostor, případně čas, k přípravě obhajoby, ani skutečnost, že by mu byla odňata možnost hájit se sám či prostřednictvím obhájce.
Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel návrh ústavní stížnosti považovat ze zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu