ECLI:CZ:US:2001:1.US.115.2000
sp. zn. I. ÚS 115/2000
Usnesení
I. ÚS 115/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele JUDr. PhDr. K. V., zastoupeného JUDr. Č. K., Csc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tz 99/99, ze dne 25. 8. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V. proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen: "ÚDV"), ze dne 23. 11. 1998, ČVS: ÚDV-4/VtB-98, rozhodnuto tak, že tímto usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněného, a proto bylo toto usnesení jakož i usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. Kzv 118/98, zrušeno a věc přikázána vyšetřovateli ÚDV k novému projednání a rozhodnutí.
Vyšetřovatel ÚDV usnesením, jenž bylo Nejvyšším soudem ČR zrušeno, zastavil trestní stíhání obviněného pro zločin zneužití úřední a služební moci podle §380, 381 a), b), c) zákona č. 19 ř. z. z roku 1855 s odůvodněním, že trestní stíhání je z důvodů promlčení nepřípustné. Dozorující státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jejíž usnesení bylo rovněž zrušeno, tímto usnesením zrušila opatření vyšetřovatele, jímž byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace stíhaného trestného činu, a to na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s tím, že popis skutku se doplňuje větou " ... vlastnoručně jste vyhotovil obžalobu (rukopis založen v dozorovém deníku Státní prokuratury v Praze sp. zn. Pst I 208/48) ve věci gen. H. P., ve kterém výslovně navrhujete trest smrti, přičemž strojopisové znění této obžaloby bylo pouze formálně podepsáno prokurátorem Dr. J. V.".
Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí odůvodnil tím, že úvaha vyšetřovatele, že trestní stíhání pro zločin zneužití moci úřední a služební podle §380 a 381 písm. a), b), c) zákona č. 19 ř. z. z roku 1855 nepřichází v úvahu z důvodu promlčení, je správná, ale že to neznamená, že trestní stíhání mělo být bez dalšího zastaveno, a že nepřichází v úvahu stíhání za jiný, přísněji trestný čin spáchaný stejným skutkem, a to pro trestný čin vraždy. Nejvyšší soud ČR se tedy dále zabýval otázkou, zda jednáním obviněného, pro které mu bylo sděleno obvinění, mohla být naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu vraždy. Po zhodnocení všech okolností případu pak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že jednáním obviněného mohla být naplněna skutková podstata trestného činu vraždy. Dle jeho názoru je však věcí dalšího šetření, aby bylo prokázáno naplnění skutkové podstaty ze všech potřebných hledisek, zejména aby shromáždilo dostatek věrohodných a procesně perfektních důkazů k subjektivní a objektivní stránce trestného činu. Doposud, jak uvedl Nejvyšší soud ČR, tomu tak určitě není, když do dnešního dne nebyly provedeny klíčové důkazy. K námitce obhajoby, podle které již byl obviněný za stejné jednání pravomocně v padesátých letech odsouzen, soud uvedl, že porovnáním příslušných soudních rozhodnutí z let 1953 a 1956 a skutku, pro který je sděleno obvinění v současné době, lze jednoznačně učinit závěr, že obviněný je v současnosti stíhán pro jiný skutek.
Podle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V souvislosti s tím byl porušen zejména čl. 6 odst. 4, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení cit. práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že ministr spravedlnosti i Nejvyšší soud ČR zvolili kvalifikaci vraždy proto, aby vyloučili zánik trestní odpovědnosti stěžovatele za inkriminovaný čin promlčením a umožnili aplikaci §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Stěžovatel měl domnělou vraždu spáchat prostřednictvím absolutního trestu, vykonaného na gen. P. dne 21. 6. 1949. Tento trest mu byl uložen rozsudkem bývalého Státního soudu a potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu. Trest smrti byl vykonán až po rozhodnutí prezidenta republiky, že odsouzenému neudílí milost. Všem orgánům činným v trestním řízení konaném v současné době je známo, že stěžovatel v době inkriminovaného jednání podléhal ustanovením vojenského zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z. Je nesporné, že ustanovení platného trestního zákona o vraždě a pokusu o ni je přísnější, než ustanovení o dokonané prosté vraždě podle §216 voj. zák. č. 19/1855 ř. z. Skutek stěžovatele by měl být tedy posuzován podle tehdy platného zákona.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je pojmově vyloučeno, aby se odpovědnost za důsledky justičního omylu mechanicky připisovala jen osobám mimo soudce, kteří ve věci rozhodli. Ti, kdo justiční omyl přivodili nebo k němu přispěli, jsou individuálně odpovědní podle povahy svého zavinění. To však nezbavuje odpovědnosti soudce za rozsudek v rámci Ústavy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal kromě zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR také zrušení právního předpisu podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel uvedl souvislost ústavní stížnosti s ustanovením §67a písm. d) trestního zákona ve znění zákona č. 327/1999 Sb., jímž byla se zpětnou účinností zavedena nepromlčitelnost už promlčených trestných činů uvedených v novém cit. ustanovení trestního zákona, to znamená též trestného činu vraždy, pro který má být podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR stěžovatel nadále trestně stíhán. Stěžovatel tvrdil, že retroaktivním zavedením nepromlčitelnosti některých trestných činů byly vytvořeny právní podmínky pro možnost trestního stíhání stěžovatele, takže nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že cit. ustanovení trestního zákona je v rozporu s ústavním zákonem a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10. Ústavy ČR, a proto navrhuje jeho zrušení.
Podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je-li podán spolu s ústavní stížností návrh na zrušení právního předpisu podle §74 téhož zákona, senát Ústavního soudu dosavadní řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle č. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy České republiky. Protože v daném případě senát Ústavního soudu shledal, že předpoklady pro přerušení řízení byly splněny, řízení o ústavní stížnosti přerušil a postoupil plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Usnesením, sp. zn. 10/2000, byl návrh na zrušení ustanovení §67a písm. d) trestního zákona podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Ústavní soud proto dále pokračoval v řízení o ústavní stížnosti a vyžádal si stanoviska Nejvyššího soudu ČR a Ministerstva spravedlnosti ČR. Nejvyšší soud ČR k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z přesvědčení, že v případě jednání obviněného se ten činu dopustil jako pachatel, a to ve formě tzv. nepřímého pachatelství. Teorie trestního práva a soudní praxe vymezuje okruh nepřímého pachatelství šířeji a považuje za něj např. toho, kdo použil ke spáchání trestného činu osoby, která není trestně odpovědná pro nepříčetnost nebo nedostatek věku, kdo užil ke spáchání trestného činu osoby, která pro skutkový omyl nemohla chápat skutečný význam svého jednání, kdo fyzickým násilím donutil jinou osobu k činu, který má navenek znaky trestného činu, kdo pohrůžkou donutil jinou osobu k takovému činu, kdo zneužil svého práva vydávat rozkazy, pokud ten, kdo rozkaz dostal byl povinen uposlechnout, kdo zneužil k dosažení svého cíle nedbalostního jednání jiné osoby, nebo kdo zneužil k dosažení svého cíle jednání osoby, které není trestné jen proto, že nejedná ve specifickém úmyslu nebo z určité pohnutky, pokud takový úmysl nebo pohnutka jsou znaky trestného činu. Nejvyšší soud ČR je dále přesvědčen, že skutek, pro který byl stěžovatel obviněn a stíhán v 50. letech je diametrálně odlišný od skutku, pro který se vede stíhání v současnosti. Dále Nejvyšší soud ČR uvádí, že právě otázka, zda obviněný zařadil do spisu falzifikát agenturní zprávy a zda věděl, že se jedná o falzifikát, má být předmětem dokazování.
Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudek, jímž Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání nelze považovat za meritorní rozhodnutí ve věci, které by řešilo otázku viny či trestu. Nejvyšší soud ČR při respektování svého postavení vyjádřeného Ústavou shledal, že zmíněné usnesení vyšetřovatele bylo v rozporu se zákonem vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, a aniž by vydal závazný pokyn jak skutek kvalifikovat, naznačil, v jakých směrech je třeba dokazování doplnit.
II.
Po přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a argumentů v ústavní stížnosti uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud ČR rozhodoval o věci na základě mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného. Jedná se o průlom do právní moci rozhodnutí a proto lze tento výjimečný institut využít pouze v případech, kdy na právní moci nelze trvat, neboť by to bylo ohrožením spravedlivého a správného rozhodování. Proto je oprávněn podat tuto stížnost pouze ministr spravedlnosti, aby bylo zajištěno, že tento opravný prostředek bude podáván jen v případech závažnějších, aby byla respektována právní moc rozhodnutí a tím i stabilita rozhodnutí jako základní předpoklad právní jistoty. Rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu ČR, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Podle zjištění Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud ČR v řízení o této stížnosti v souladu se zákonnými ustanoveními a také jeho rozhodnutí odpovídá příslušným ustanovením trestního řádu (především §268 - 272 trestního řádu). Rovněž všechny zákonné lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona i pro rozhodnutí o ní byly dodrženy (§272 trestního řádu). Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a jeho odůvodnění a zjistil, že Nejvyšší soud ČR sice stížností pro porušení zákona napadené usnesení vyšetřovatele zrušil, nicméně v jeho odůvodnění nevyslovil závazný právní názor na kvalifikaci skutku, pro který je sděleno obvinění, ani neoznačil taxativně důkazy, které je třeba dále provést. Nejvyšší soud ČR, jak vyplývá z některých formulací odůvodnění rozsudku, sám uznal, že na základě dosud provedených důkazů nelze prokázat naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy, a ponechal na úvaze vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce, jaké důkazy provést k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z uvedeného vyplývá, že teprve další vyšetřování přinese odpověď na otázku, zda skutek lze kvalifikovat jako trestný čin vraždy.
Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími byla porušena Ústava nebo bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavou, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tohoto stavu věci, kdy se Nejvyšší soud ČR pohyboval při svém rozhodování v rámci své zákonem vymezené kompetence, a kdy celá věc bude znovu ve stádiu vyšetřování, a posléze eventuelně ve fázi řízení před soudem, v němž může obhajoba stěžovatele znovu uplatnit všechny své argumenty svědčící ve prospěch stěžovatele, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, ji mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu