ECLI:CZ:US:2001:1.US.120.01
sp. zn. I. ÚS 120/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. N., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 1993, sp. z. 8D 859/87, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1998, sp. zn. 24 Co 311/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 314/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 " potvrdil" nabytí dědictví po J. F. tak, že M. V. (dcera) převezme zůstatkovou hodnotu členského podílu u SBD, ve výši 14.305,- Kč se všemi právy a povinnostmi z členství vyplývajícími (zejména nedoplatek důchodu ve výši 1.659,- Kč u ČSSZ v Praze 5, Křížova 25) a ostatní movitý majetek patřící do dědictví a stěžovatel J. F. (syn) převezme 1/2 rekreační chaty ev. č. 0108 se stav. parcelou parc. č.975/19 a zahradou č. parc. 975/3 na LV č. 59, k.ú. V. u katastrálního úřadu pro P. Obvodní soud dovodil, že bylo jednoznačně prokázáno, že k darům ve výši 60.000,- Kč, jak navrhoval pozůstalý syn (stěžovatel) k započtení na podíl pozůstalé dcery, nedošlo a navrhované započtení na dědický podíl M. V. proto neprovedl.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že M. V. nabývá z nedoplatku na důchodu částku 1.077,- Kč a stěžovatel nabývá z nedoplatku na důchodu částku 582,- Kč. Jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že
existence daru poz. dceři M. V. nebyla prokázána, a dovodil, že nejvýznamnější položky aktiv dědictví (zůstatková hodnota členského podílu v SBD a spoluvlastnický podíl na nemovitostech) musí být v zájmu spravedlivého vypořádání dědictví rozděleny mezi oba dědice.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání je nepřípustné, jelikož stěžovatel jím napadá usnesení odvolacího soudu pouze v jeho potvrzující části. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu v tehdejším znění, a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e), a f) občanského soudního řádu v tehdejším znění, mohla by přípustnost dovolání, podaného proti usnesení odvolacího soudu v dané věci, vyplývat pouze z ustanovení §239 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR však shledal, že podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 občanského soudního řádu (v tehdejším znění) nebyly splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatel ani neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu. Stěžovatel dále netvrdil, že napadené usnesení trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu a Nejvyšší soud ČR konstatoval, že ani z obsahu spisu takové vady nevyplývají. Proto prý dovolání není z hlediska ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím jeho dovolání (proti předchozím rozhodnutím) pro nepřípustnost porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu není v souladu ani s ústavní zásadou stanovenou v čl. 90 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že nepřihlédly k faktu, že prý M. V. obdržela od zůstavitele a jeho manželky dar v hodnotě 60.000,- Kč, který měl být - dle tvrzení stěžovatele - zahrnut do započtení na dědický podíl " vedlejšího účastníka - M. V.". Dále stěžovatel namítá, že nebylo bráno v úvahu "sdělení ohledně nabytí členského podílu u SBD zůstavitele a že "přikázání členského podílu v SBD bylo v rozporu s požadavkem §484 odst. 2 věty první obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1991)", neboť prý nebyla zohledněna naléhavost bytové potřeby stěžovatelovy dcery.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází totiž z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V prvé řadě konstatuje, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním
(z důvodů procesní jistoty) nepodal i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck Praha, 1994, nález sp. zn. III.ÚS 40/93, str. 47). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3. 3. 1999 - jak bylo zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 8 D 859/87, č.l. 151 - a tímto dnem proto stěžovateli začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 21. 2. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a proti v záhlaví uvedenému usnesení Obvodního soudu v Praze), je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237, §238 a §239 občanského soudního řádu (v tehdejším znění) přípustné. Argumenty Nejvyššího soudu ČR, které jsou popsány na jiném místě tohoto usnesení a ve vlastním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, považuje i Ústavní soud za logické a přesvědčivé a odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně konformní. Proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavně právního hlediska zpochybňoval. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval: "Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( §237 až §239 o.s.ř.)...". (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález sp. zn. I. ÚS 129/97, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, ústavně právní intenzity nedosahuje. Jedná se proto - v tomto směru - o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu