ECLI:CZ:US:2001:1.US.123.01
sp. zn. I. ÚS 123/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci návrhu J. C., proti znění zákona č. 158/1999 Sb. (proti způsobu provedení sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001), takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém návrhu ze dne 21. 2. 2001 podal "ústavní stížnost" proti způsobu provedení sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 podle zákona č. 158/1999 Sb., o sčítaní lidu, domů a bytů v roce 2001, zejména proti ustanovení §5 odst. 1 písm. a), ("proti identifikaci občanů podle jména"), proti §5 podle ostatních písmen ("proti přílišné podrobnosti informací, které o sobě má občan poskytnout"), a proti ustanovením §6, §15 zmiňovaného zákona, neboť tato ustanovení vylučují dobrovolnost při účasti na tomto sčítání a neúčast je tímto zákonem sankcionována vysokou pokutou. Navrhovatel žádá, aby Ústavní soud posoudil, zda znění citovaného zákona neodporuje Ústavě a Listině základních práv a svobod.
Ústavní soud shledal, že navrhovatel v podstatě napadá zákon č. 158/1999 Sb. a žádá o přezkoumání tohoto právního přepisu z hlediska ústavnosti.
K tomu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho hlavním úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. Jako každý jiný státní orgán se ve své činnosti musí řídit principem, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To pro Ústavní soud mimo jiné znamená, že musí respektovat své kompetence vymezené především v ustanovení čl. 87 odst. 1 Ústavy, které jsou dále konkretizovány zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nemůže je překračovat.
Podle ustanovení §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou k podání návrhu na zrušení zákona oprávněny subjekty taxativně vyčtené v uvedeném předpisu. Fyzická nebo právnická osoba je podle ustanovení §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, oprávněna podat návrh na zrušení právního předpisu toliko spolu s ústavní stížností. Nutnou podmínkou takového návrhu je i to, že uplatněním napadeného předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Je tedy vyloučeno, aby fyzická nebo právnická osoba napadla přímo toliko právní předpis, tzv. normativní právní akt. To je dáno i tím, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu může představovat protiústavní zásah do základních práv a svobod fyzické nebo právnické osoby ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu toliko individuální právní akt a nikoliv právní akt normativní (srov. např. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, sp. zn. III. ÚS 246/96, cit.: "Podáním označeným formálně jako "ústavní stížnost" nelze navrhovat zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení. Ústavní stížnost, se kterou zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojuje právo podat návrh na zrušení právního předpisu, je právním úkonem, který musí splňovat podmínky stanovené §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ...").
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj