ECLI:CZ:US:2001:1.US.124.2000
sp. zn. I. ÚS 124/2000
Usnesení
I. ÚS 124/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. V. a H. V., obou zastoupených advokátem JUDr. Z. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 12 Co 418/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 10 C 285/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti napadli shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby žalovanému, v této ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi, D. servisu se sídlem v Praze 1, V. 49 (dále jen: "vedlejší účastník"), byla uložena povinnost vydat stěžovatelům, každému jednu ideální polovinu nemovitostí, a to domu čp. 371 se stavební parcelou 659 a zahradou parc. č. 660, které jsou zapsány na LV č. 453 pro okres Praha, obec Praha 5, k. ú. H. u Katastrálního úřadu Praha - město.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání, kterým napadli prvoinstanční rozsudek v celém rozsahu a současně navrhli s ohledem na skutečnost, že se v daném řízení jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, aby bylo připuštěno dovolání. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečně v daném rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu, a proto proti svému potvrzujícímu rozsudku, v souladu s ustanovením §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), připustil dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že svého práva podat dovolání využili a dovolání podali řádně a včas dne 25. 1. 2000.
Ústavní soud se nejprve musel v uvedené věci vypořádat s otázkou přípustnosti uvedené ústavní stížnosti. Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o Ústavním soudu), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě jsou stěžovatelé povinni tento svůj postup "dotáhnout do konce".
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu