ECLI:CZ:US:2001:1.US.132.01
sp. zn. I. ÚS 132/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného advokátem JUDr. F. B., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1990, sp. zn. 5 T 14/90, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 1997, sp. zn. 10T 5/97, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 3 To 2/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinným z trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 3 trestního zákona, z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a z trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 3 trestního zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci - loveckého nože a prádelní šňůry a byla mu uložena povinnost uhradit poškozené Š. škodu ve výši 22.710,- Kčs a poškozenému P. škodu ve výši 927,10 Kčs s příslušenstvím.
Dne 9. října 1990 rozhodl Krajský soud v Brně pod sp. zn. 4 To 145/90 o odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozsudku Městské soudu v Brně tak, že jej v celém rozsahu zrušil a uznal stěžovatele vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a z trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, 2 a) trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil do druhé nápravně výchovné skupiny. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (a to loveckého nože ve světle hnědém pouzdře) a byl uznán povinným zaplatit poškozené Š. částku 20.710,- Kčs a poškozenému P. částku 927,10 Kčs.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel (spolu s dalšími osobami) uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona jako spolupachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, z trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků a byl zařazen - co do výkonu trestu - do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovatel (spolu s J. Š.) uznán povinným společně a nerozdílně s J. Š. zaplatit pozůstalé B. škodu ve výši 1.264,- Kč, V. ve výši 5.995,- Kč, poškozenému K. ve výši 15.185,- Kč, Č., ve výši 42.260,- Kč, poškozenému K. ve výši 16.260,- Kč a T. ve výši 200,- Kč.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně stěžovatele ve výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (bod 1 rozsudku) a podle §234 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (bod 2 rozsudku) a ve výrocích o trestu a o náhradě škody ve vztahu k V. V tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Brně, aby "ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl". Odvolání stěžovatele bylo tímto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl poškozen ve svých právech. Zejména mu jde o nesprávné hodnocení důkazů ve věci loupeže v bytě S. K., kterého další obžalovaný J. Š. usmrtil. Do bytu K. údajně "přišli s úmyslem ukrást peníze a šperky" a když možnost krádeže nebyla úspěšná, Š. prý použil násilí a K. zabil. Stěžovatel dále uvádí, že měl ze Š. strach, neboť ten proti stěžovateli použil násilí; teprve poté prý byt vykradli. Stěžovatel se dále domnívá, že ohledně němé nebo posuňkové domluvy mezi ním a Š. se jedná pouze o spekulaci soudu a svůj čin považuje za trestný čin krádeže. Dále namítá, pokud jde o odsouzení za trestný čin nedovoleného ozbrojování, že soudy vycházely pouze z jeho výpovědi, neboť uvedl, že má střelnou zbraň; její existence však nebyla prokázána, takže měl tedy být v tomto směru zproštěn viny.
Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví označená rozhodnutí byla zrušena a aby věc byla vrácena obecným soudům k novému řízení.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, může se jím zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Shledal, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení nevyčerpal, neboť napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Olomouci mimo jiné tak, že věc - ohledně stěžovatele - vrátil Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ústavní soud dále konstatuje, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci doručeno již dne 21. července 1998, takže tímto dnem začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 28. 2. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ze stejných úvah vycházel Ústavní soud i při posuzování napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1990. Tento rozsudek však Krajský soud v Brně dne 9. 10. 1990 zrušil a sám rozhodl o vině a trestu stěžovatele. Uvedený rozsudek krajského soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a ani napadnout nemohl, neboť Ústavní soud v té době neexistoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj