ECLI:CZ:US:2001:1.US.139.2000
sp. zn. I. ÚS 139/2000
Usnesení
I. ÚS 139/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 8 To 127/99 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 42 T 20/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl shora uvedené rozsudky obecných soudů. Uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl z podnětu odvolání městského státního zástupce v Praze částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze , č. j. 42 T 20/98-636, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. a) b) trestního zákona, a čtyřnásobným pokusem trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. a) e) h) trestního zákona a ve výroku o trestu.
Uvedl, že změna výroku o trestu v rozsudku prvního stupně, jímž byl pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) b) trestního zákona a pro čtyřnásobný pokus k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona a §219 odst. 1, 2 písm. a) e) h) trestního zákona odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, spočívala v tom, že trest odnětí svobody mu byl zvýšen a byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 24 let. Stěžovatel dále uvedl, že jeho odvolání bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, projednal odvolání městského státního zástupce a stěžovatele ve veřejném zasedání dne 8. 12, 1999, aniž provedl doplnění dokazování výslechem svědků stěžovatelem navrhovaných. Odvolací soud shledal, že odvolání státního zástupce je důvodné a plně se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že v řízení před obecnými soudy obou stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že citovaná ustanovení svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují každému právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem. Porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel zejména v okolnosti, že se soudy dostatečně nevypořádaly nejen se všemi provedenými důkazy, ale také se všemi důkazními návrhy, které v řízení o věci byly účastníky řízení vzneseny. Stěžovatel vyslovil rovněž pochybnost ohledně správného postupu Vrchního soudu v Praze, který bez doplnění dokazování a jen na základě vyjádření městského státního zástupce rozhodl o zvýšení trestu o dalších sedm let, přičemž vycházel ze stejných skutkových zjištění a závěrů jako soud prvního stupně.
K porušení práva na spravedlivý proces došlo, podle názoru stěžovatele, také v soudem použité právní kvalifikaci. Stěžovatel k tomu uvedl, že skutečnost, že v útoku nepokračoval, lze vysvětlit pouze tak, že neměl v úmyslu poškozené usmrtit. Závěry soudů v tom směru, že smrtelný následek nenastal pouze v důsledku včasné a kvalifikované lékařské pomoci, považoval stěžovatel (vyjma případu poškozeného F. V.), za zcela nepodložené. V návaznosti na shora uvedené vyslovil stěžovatel přesvědčení, že zjištěný skutkový stav neodpovídá použité právní kvalifikaci.
Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 5. 4. 1998 v Praze v J. ulici se vloupal do zaparkovaného osobního auta, tov. zn. Škoda Forman GLX, a z tohoto vozidla odcizil autorádio zn. Roadstar RC 304 LD v hodnotě 2 600 Kč, dva reproduktory zn. Gelhard GLD 5223, v hodnotě 600 Kč, výstražný trojúhelník v hodnotě 100 Kč, 2 šroubováky v hodnotě 30 Kč, a šroub na uchycení rezervního kola v hodnotě 15 Kč, čímž majiteli způsobil škodu ve výši 3 345 Kč a rozbitím předního pravého okénka škodu ve výši 400 Kč.
Dále se stěžovatel dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 6. 4. 1998 se vloupal do provozovny G.-bistro v Praze na J. ulici, přičemž byl přistižen zde přítomnou zaměstnankyní D. V. a dalšími členy její rodiny, které postupně opakovaně udeřil kovovou tyčí do hlavy a jiných částí těla a způsobil jim takto těžká zranění. Poškozené (1. vedlejší účastnici) D. V., způsobil stěžovatel otevřenou tříštivou vpáčenou zlomeninu klenby lební s tržně zhmožděnou ranou měkkých pokrývek lebních, čtyři tržně zhmožděné rány v krajině týlní, temenní a spánkové se zlomeninou pravé spánkové kosti a poruchou sluchu, otřes mozku, zlomeninu levé loketní kosti a otevřenou zlomeninu posledního článku malíku levé ruky. Poškozené (2. vedlejší účastnici) D. V., stěžovatel způsobil tři tržně zhmožděné rány na hlavě s mnohočetným zlomením lebky, poškozením měkkých tkání a krevními výrony, otřes mozku a pohmoždění hřbetu levé ruky. Poškozenému (3. vedlejšímu účastníkovi) F. V., způsobil stěžovatel mnohočetnou zlomeninu lebky a spodiny lební s vpáčeným úlomkem v pravé spánkové krajině, zlomení pyramidy pravé spánkové kosti s krvácením do středoušní dutiny a s proniknutím vzduchu do lební dutiny, poškození mozku a tržně zhmožděné rány v měkkých pokrývkách lebních. Poškozené (4. vedlejší účastnici) J. V., způsobil stěžovatel dvě tržně zhmožděné rány v temenní části levé strany hlavy pronikající okosticí na klenbu lební.
Poté, co všichni poškození (vedlejší účastníci) zůstali ležet na zemi a přestali se bránit, stěžovatel z objektu utekl, aniž cokoliv v G.-bistru odcizil, přičemž všichni poškození útok přežili jen díky včasné lékařské pomoci.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který při úvaze o druhu a výši trestu, ve shodě s názorem státního zástupce, přihlédl jednak k osobě obžalovaného, tak i k charakteru a nebezpečnosti jeho činu. Jedná se o recidivistu, který se před zadržením živil krádežemi a kterého nenapravily ani opakované nepodmíněné tresty pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. Charakter samotného trestného činu se vymyká z rámce obdobné trestné činnosti.
Ze spisového materiálu k předmětné věci je patrné, že se obecné soudy řádně uvedeným případem zabývaly. Rozhodnutí obecných soudů obsahují podrobné zdůvodnění reagující na námitky stěžovatele, vztahující se jak k rozsahu dokazování, tak i k právní kvalifikaci jeho jednání.
Obecné soudy nepokládaly za potřebné provádět výslech dalších svědků tak, jak stěžovatel navrhoval. Z vyjádření odvolacího soudu k předmětné stížnosti navíc vyplývá, že pobyt svědků nebyl soudům ani stěžovateli znám a že tito svědkové na místě činu ani nebyli. Ke skutečnostem, které měli tito svědkové dosvědčit, tj. alibi stěžovatele, byly přesvědčivě dalšími svědky prokázány jiné okolnosti. Ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Ústavní soud proto neshledal v tomto ohledu pochybení obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud by se dle své ustálené judikatury mohl správností hodnocení důkazů obecnými soudy zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům).
Další námitka stěžovatele směřuje k údajné nesprávné právní kvalifikaci. Podle stěžovatele se nejednalo o pokus vraždy, protože kdyby měl v úmyslu poškozené usmrtit, mohl tak učinit, protože neexistovala žádná objektivní překážka, která by mu v tom bránila. K této námitce, v návaznosti na obsah přiloženého spisového materiálu a na vyjádření obecných soudů, je třeba uvést, že je pozoruhodné, že stěžovatel, který po celou dobu trestního řízení popíral svou přítomnost na místě činu, přesně ví, že neměl v úmyslu poškozené usmrtit. Poškození (vedlejší účastníci) naštěstí přežili. Na základě jejich výpovědí, znaleckých posudků a dalších důkazů, si mohly obecné soudy utvořit dostatečnou představu o razanci útoku, použité zbrani a o následcích útoku. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu za dostatečné z hlediska kvalifikace jednání stěžovatele, resp. posouzení takového jednání jako pokus trestného činu vraždy.
V návaznosti na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování neporušily žádná ústavní práva či svobody stěžovatele. Naopak orgány veřejné moci svým postupem zajistily potřebnou ochranu základních práv a svobod poškozeným (v této stížnosti vedlejším účastníkům), a v extenzivním pojetí každému před popsaným, společensky vysoce závažným a nebezpečným jednáním. Ústavní soud proto věc uzavřel tak, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu