ECLI:CZ:US:2001:1.US.156.01
sp. zn. I. ÚS 156/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti ing. V. D., zastoupeného advokátem JUDr. S. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 9 C 303/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. 58 Co 325/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Ministerstvu obrany ČR ve věci určení, že důvodem skončení pracovního vztahu - služebního poměru stěžovatele jako vojáka z povolání v roce 1962 byly okolnosti uvedené v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil a zároveň uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze konstatoval, že v souzené věci šlo o posouzení toho, zda důvodem skončení služebního poměru stěžovatele v roce 1962 byla politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel spatřoval porušení svých lidských práv a svobod v tom, že žalovaný mu neumožnil studium na vysoké škole, takže proto sám požádal o přeřazení do zálohy. Městský soud v Praze - stejně jako obvodní soud - však nedospěl k závěru, že postupem žalovaného bylo naplněno ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však zároveň proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, "neboť posouzení možnosti svobodné volby vysokoškolského studia za trvání služebního poměru vojáka z povolání považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu".
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky obecné soudy sice dostatečně zjistily skutkový stav, nicméně jej nesprávně vyhodnotily a tím porušily jeho základní právo na vzdělání, zakotvené v čl. 33 Listiny základních práv a svobod a v čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Obecné soudy prý pochybily tím, že okolnosti skončení služebního poměru stěžovatele hodnotily z pohledu dnešní doby, avšak správně je měly posuzovat "v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 48 až 89", neboť tento politický nátlak nebyl jednorázový, nýbrž dlouhodobý. Proto také v předmětné době nebylo stěžovateli umožněno studovat na vysoké škole z důvodu nedemokratických společenských poměrů a zejména s ohledem na politickou situaci panující v armádě.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny a současně Ústavnímu soudu sdělil, že v dané věci podal dovolání.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také po stránce věcné.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
V souzené věci odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání a odůvodnil to tím, že posouzení možnosti svobodné volby vysokoškolského studia za trvání služebního poměru vojáka z povolání považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při posuzování vyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele a tedy přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodující, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup - vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci - který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. V daném případě je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podat dovolání (což stěžovatel podle vlastního vyjádření ostatně také učinil) a že proto teprve po vyčerpání tohoto procesního prostředku je možno podat ústavní stížnost. V současném procesním stádiu je tedy ústavní stížnost nepřípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpal (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj