ECLI:CZ:US:2001:1.US.157.2000
sp. zn. I. ÚS 157/2000
Usnesení
I. ÚS 157/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. U., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 1024/99, ze dne 21. 12. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 658/98, ze dne 25. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 1024/99, ze dne 21. 12. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 658/98, ze dne 25. 11. 1998. Uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti J. Z. a H. J., jíž se stěžovatel domáhal, aby obě žalované vyklidily a předaly stěžovateli pozemky č. 433/2, 433/1, 434, a část parc. 413/20, zapsané na LV č. 531 pro k. ú. Ž. Stěžovatel tvrdil, že na základě dražby, konané v tzv. malé privatizaci, se stal vlastníkem předmětných pozemků. V rámci restitučního řízení byly části těchto pozemků vydány žalovaným, bez ohledu na skutečnost, že v době rozhodování o vydání již nebyly tyto nemovitosti ve státním vlastnictví, neboť příklepem ve veřejné dražbě přešly do vlastnictví stěžovatele. Soud I. stupně žalobu zamítl s odkazem na ust. §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), podle něhož nemůže povinná osoba věci, na něž je uplatněn restituční nárok, převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. V řízení bylo prokázáno, že jak povinná osoba - Restaurace a jídelny v Plzni, tak Okresní komise pro privatizaci v Klatovech věděly o uplatněném restitučním nároku žalovaných. Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a připustil dovolání, když za otázku zásadního právního významu považoval, zda dražba provedená podle zákona o malé privatizaci je úkonem, který má na mysli §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že veřejná dražba je svou povahou způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoli přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle prodávajícího a kupujícího. Uzavření smlouvy je završeno příklepem licitátora. Převod vlastnictví na základě příklepu ve veřejné dražbě jednoznačně spadá jako důsledek právního úkonu pod režim ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a vytýká jim, že se odmítly zabývat veřejnoprávním charakterem dražby, resp. že její uskutečnění nebylo projevem vůle podniku majícího k majetku právo hospodaření, ale že tím došlo výlučně z rozhodnutí státu učiněného podle zvláštního zákona. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků je nutno považovat za paakt. Stěžovatel byl totiž svého vlastnického práva zbaven v řízení, jehož účastníkem nebyl on sám ani ústřední orgán, který o provedení dražby rozhodl.
Soud I. a II. stupně ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR zopakoval svůj názor vyjádřený v rozsudku, totiž, že příklep licitátora ve veřejné dražbě podle zákona o malé privatizaci je právním úkonem ve smyslu §5 zákona č. 229/1991 Sb., a to v daném případě právním úkonem neplatným. Ať je dražba chápána jako způsob a proces uzavírání smlouvy nebo veřejné jednání, vztahují se na ni vždy speciální zákonné předpisy a jen podpůrně platí obecné předpisy občanského práva. Státní podnik má ke státnímu majetku právo hospodaření, vlastníkem je stát a ten také rozhoduje o privatizaci. Vlastnictví převádí na nabyvatele státní podnik z vůle státu, lhostejno, zda tato vůle je svobodna či nikoliv, a to právě proto, že ve veřejné dražbě státní podnik nepřevádí právo hospodaření, nýbrž právo vlastnické, nikoli ovšem svoje, ale vlastnické právo státu. Tato okolnost nic nemění na tom, že povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je státní podnik, ale je jí také stát (§5 odst. 1 cit. zákona), a to tam, kde státní organizace není právnickou osobou a kde tedy jako vlastník vystupuje stát přímo - tedy jako povinná osoba. Vedlejší účastnice H. J. prostřednictvím advokáta JUDr. R. V. k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje ji zamítnout.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím a dovolacím řízení a s nimiž se odvolací i dovolací soud v odůvodnění napadených rozsudků již řádně vypořádaly. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je v citovaném ustanovení zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Ke konkrétní námitce stěžovatele pak Ústavní soud uvádí. Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Z rozsudku Okresního soudu v Klatovech, který ve věci rozhodoval v I. stupni, vyplývá, že v řízení o žalobě stěžovatele na vyklizení předmětných pozemků vedlejšími účastnicemi bylo prokázáno, že již dne 12. 4. 1992 podaly oprávněné osoby návrh na vydání nemovitostí. O tomto nároku byla povinná osoba, Restaurace a jídelny Plzeň, informována. Dne 14. 9. 1992 byla upozorněna o uplatněném nároku i Okresní privatizační komise Okresního úřadu v Klatovech. Dražba se konala dne 18. 9. 1992 a vydražitelem dočasných staveb i pozemků se stal stěžovatel. Rozhodnutím ze dne 22. 6. 1993 vydal Okresní úřad v Klatovech - pozemkový úřad vedlejším účastnicím pozemky nevydražené veřejnou dražbou. Dne 9. 5. 1994 vydal Okresní úřad v Klatovech - pozemkový úřad v Klatovech rozhodnutí, č. j. PÚ 2171/92D/459, jímž byl vedlejším účastnicím vydán i předmětný pozemek č. 413/20, st. 434, část st. 433.
Ústavní soud se v otázce neplatnosti převodu majetku, na nějž byl uplatněn restituční nárok veřejnou dražbou, ztotožnil s právním názorem obecných soudů, když považuje za nutné pouze upozornit na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 303/95. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "vlastnictví nabývané dle §9 zákona o malé privatizaci není vlastnictví nabývané na základě jiné skutečnosti... Ústavní soud má za to, že nabytí věci ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, nikoliv formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Ostatně i znění §1, §2 aj. zákona o malé privatizaci hovoří výslovně o převodu."
Vzhledem ke smyslu zákona č. 229/1991 Sb., tj. odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb., nebo zákona č. 427/1990 Sb. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. prakticky bezcenným (viz nález ÚS ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 195/97).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. září 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu