ECLI:CZ:US:2001:1.US.172.01
sp. zn. I. ÚS 172/01
Usnesení
I. ÚS 172/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. P. a J. P., obou zastoupených JUDr. I. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 85/99, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 12 C 676/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 9. 2. 2001, kterou Ústavní soud obdržel 20. 3. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 85/99, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 12 C 676/97. Okresní soud v Jihlavě rozhodl uvedeným rozsudkem tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 12 253,70 Kč s úrokem z prodlení, a příslušnou část nákladů řízení a stěžovatel je povinen tomuto žalobci zaplatit částku 4 084,60 Kč s úrokem z prodlení, a část nákladů řízení.
Žalobce se po stěžovatelích domáhal zaplacení částky 16 338,30 Kč z titulu odpovědnosti za škodu (§420 občanského zákoníku). V žalobě uvedl, že dne 17. 12. 1995 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil pes stěžovatele volně pobíhající po vozovce, přičemž bylo vozidlo žalobce poškozeno v takovém rozsahu, že náklady na opravu dosáhly uvedené částky. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že byl prokázán vznik škody, porušení právní povinnosti oběma stěžovateli i příčinná souvislost mezi vznikem škody a tímto porušením, které soud zjišťoval u každého ze stěžovatelů zvlášť. Stěžovatelům se nezdařilo zprostit se odpovědnosti za zavinění protiprávního jednání. Soud konstatoval, že stěžovatelka kritického dne fakticky umožnila psu uniknout z prostor domu, resp. z prostor přiléhajícím k domu, a stěžovatel jako vlastník psa měl povinnost před odchodem z domova psa zajistit takovým způsobem, aby objektivně zabránil jeho volnému pobíhání po volném prostranství. Soud proto rozhodl za použití ust. §438 odst. 2 občanského zákoníku o odpovědnosti stěžovatelů podle jejich účasti na způsobené škodě, když neshledal důvod k mimořádnému snížení náhrady škody podle ust. §450 občanského zákoníku. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem účastníků a rekonstrukcí na místě samém, rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušila jejich základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 1, čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy prý vycházely ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle stěžovatelů postavil soud prvního stupně své rozhodnutí zejména na výpovědi staré, nemocné paní (svědkyně Š.), která nehodu ani přímo neviděla, ale uvedla, že poznala psa stěžovatelů a že branka, vedoucí do jejich dvora byla otevřena. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v soudním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že šlo o jejich psa, když nehoda mohla být zaviněna jakýmkoli jiným psem. Policie ČR podle stěžovatelů věc řádně neprošetřila, psa prý nikdo nechtěl vidět a svědci se jednoznačně neshodli ani na tom, jak pes vypadal. Dále odmítli tvrzení odvolacího soudu, že se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s podílem jejich zavinění a rovněž se podle nich neprokázalo, že by stěžovatel porušil svoji povinnost jako vlastník psa jeho nedostatečným zajištěním. Stěžovatelé mají za to, že ve výpovědi samotného žalobce jsou rozpory, když např. nejprve uvedl, že škoda vznikla srážkou se zvířetem a potom, že spíše snahou se mu vyhnout. Z námitek stěžovatelů, obsažených v obsáhlé ústavní stížnosti v zásadě vyplývá, že v daném případě podle nich nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a nebyly zohledněny všechny okolnosti věci ve své komplexnosti, čímž prý došlo k porušení jejich výše uvedených základních práv.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2001, jakož i Okresní soud v Jihlavě ve vyjádření ze stejného dne, zcela odkázaly na odůvodnění příslušných rozhodnutí, vynesených prý po důkladném provedení důkazů, kde je uveden jejich rozsah i hodnocení včetně odůvodnění, proč některé důkazy, byť byly navrhovány, nebyly provedeny.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Tvrzení stěžovatelů, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, přičemž prý vyhledávaly jen důkazy, svědčící o tom, že nehodu způsobil pes stěžovatele a stranou ponechaly ty důkazy, které tuto skutečnost zpochybňovaly, není možno přisvědčit. Ústavní soud neshledal přezkoumáním spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 12 C 676/97), že by v řízení před oběma obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ať již jimi tvrzených, či jiných. Řízení před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, za účasti stěžovatelů, přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci a svá rozhodnutí, vydaná v přiměřené lhůtě řádně zdůvodnily, včetně objasnění, o které důkazy opřely své závěry, resp. provedení kterých důkazů považovaly s ohledem na charakter zkoumaného případu za nadbytečné. Odvolací soud dokonce z vlastní iniciativy provedl za účasti účastníků rekonstrukci na místě samém, ze které však podle tohoto soudu nevyplynulo nic nového, co by zpochybňovalo závěry soudu prvního stupně. Také z výslechu tří svědků odvolací soud dovodil své potvrzující stanovisko vůči rozsudku první instance.
Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. To se však v daném případě nestalo. Celková koncepce ústavní stížnosti tak postavila Ústavní soud do nepřípustné role další instance v systému všeobecného soudnictví. Bylo by v rozporu s ústavně garantovanou nezávislostí obecných soudů, kdyby za shora popsané situace Ústavní soud zasahoval do jejich pravomoci a v zásadě jim určoval, jak mají hodnotit důkazy, již dříve provedené v řízení, nevykazujícím porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu