ECLI:CZ:US:2001:1.US.172.2000
sp. zn. I. ÚS 172/2000
Usnesení
I. ÚS 172/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. C., zast. JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 770/98, ze dne 9. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 3. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 770/98, ze dne 9. 11. 1999. V ústavní stížnosti uvedl, že tímto rozsudkem byl výrokem III. změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, jímž byla žaloba, kterou se K. Z. domáhala, aby jí stěžovatel zaplatil částku 294 000 Kč se 17% úrokem z prodlení zamítnuta, a K. Z. bylo uloženo zaplatit stěžovateli náklady řízení. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výrokem III. byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na rovné postavení v soudním řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud bylo jednoznačně prokázáno, že oba účastníci sdružení měli povinnost vést účetnictví sdružení, pak nelze souhlasit se stanoviskem soudu, že žalovaný zapříčinil nemožnost objasnit otázku výsledku hospodaření sdružení. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, avšak odpovědnost za výsledek řízení byla přesunuta na stěžovatele jako žalovaného a v jeho neprospěch, a tím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
Z napadeného rozsudku a rozsudku soudu I. stupně Ústavní soud zjistil, že žalobkyně K. Z. a stěžovatel uzavřeli dne 2. 1. 1992 podle §829 a násl. obč. zák. smlouvu o sdružení pod názvem P. A. Žalovaná ukončila svou účast ve sdružení výpovědí ke dni 16. 12. 1992. Stěžovatel však již v červenci 1992 znemožnil žalobkyni činnost ve sdružení a od té doby sám nakládal s věcmi a finančními prostředky sdružení. Na vypořádání majetku získaného výkonem společné podnikatelské činnosti se účastníci nedohodli. Za této situace pak podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 294 000 Kč se 17% úrokem z prodlení. Žalobu soud I. stupně zamítl a uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 24 885 Kč. Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně rozhodl tak, že se připouští částečné zpětvzetí žaloby ohledně částky 899 Kč s 3% úrokem z prodlení a v této části se řízení zastavuje. Výrokem II. rozhodnutí soudu I. stupně změnni tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 18 500 Kč s 3% úrokem z prodlení a ohledně zbývající částky rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Výrokem III. pak odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že pokud stěžovatel spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v aplikaci §150 občanského soudního řádu, dle jeho názoru nelze považovat ústavní stížnost za důvodnou, když rozhodnutí o nákladech řízení není činností soudu v řízení, při němž by byla porušena zásada rovnosti účastníků, nýbrž odráží výsledek soudního řízení. Ustanovení §150 občanského soudní řádu dává soudu oprávnění odchýlit se od obecných zásad pro rozhodování o nákladech řízení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena rovnost účastníků řízení, jak je v citovaném ustanovení zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že rovnost účastníků řízení byla porušena tím, že odvolací soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než stěžovatel, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému účastníku řízení před soudem rovná práva. Skutečnost, že soud využil svého práva daného mu ustanovením §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neznamená porušení tohoto základního práva a zásady občanského soudního řízení. Podle §150 o. s. ř. "jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Povinnost nahradit náklady řízení podle §142 až 148 se může v konkrétních případech jevit jako nepřiměřená tvrdost. Citované ustanovení proto umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech účastníků, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. V daném případě odvolací soud v průběhu řízení zjistil, že žalovaný ztrátou účetních dokladů, k níž došlo v době, kdy je měl ve své dispozici, zapříčinil vznik situace, kdy nebylo možno objasnit otázku výsledku hospodaření sdružení a v této situaci dospěl k závěru, že přiznání práva na náhradu řízení žalovanému vůči žalobkyni se jeví jako nepřiměřená tvrdost. Vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů (čl. 82 Ústavy ČR, §132 o. s. ř. ) se Ústavní soud necítí oprávněn přehodnocovat závěry odvolacího soudu v této otázce, a to i s ohledem na formulaci §150 o. s. ř., který dává soudu prostor pro volnou úvahu, zda cit. ustanovení využít či nikoli. Ústavní soud by se cítil oprávněn zasáhnou toliko v případě, kdyby soud aplikoval §150 bezdůvodně či bez jakéhokoliv odůvodnění, což by mohlo v některých případech vzbuzovat oprávněný dojem účastníků řízení o svévoli soudu. K takové situaci však v souzené věci nedošlo a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu