ECLI:CZ:US:2001:1.US.190.01
sp. zn. I. ÚS 190/01
Usnesení
I. ÚS 190/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., zastoupeného advokátem JUDr. A. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, č. j. 26 Cdo 13/2001-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 31 Ca 158/2000, a s rozhodnutím Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. PÚ 261/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ke své stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo k jeho odvolání potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. PÚ 261/91. Tímto rozhodnutím pozemkový úřad určil, že podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je pan J. M. (dále jen "vedlejší účastník") jako oprávněná osoba vlastníkem pilařské provozovny na pozemku parc. č. 729, a stavby čp. 96 na pozemku parc. č. 730 v obci a k. ú. K.
Stěžovatel ve své stížnosti poukázal na okolnost, že výše citovanému rozsudku předcházela opakovaná rozhodnutí pozemkového úřadu, jimiž bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník není vlastníkem předmětných nemovitostí. Tato rozhodnutí byla k odvolání vedlejšího účastníka následně rušena Krajským soudem v Ústí nad Labem a věc byla vracena k novým projednáním a rozhodnutím. Naposledy se tak stalo dle vyjádření stěžovatele rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 1999, přičemž byl pak pozemkový úřad při svém, stěžovatelem napadeném, rozhodnutí vázán právním názorem tohoto soudu.
Stěžovatel namítal, že stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo "vnuceno" vlastnictví k předmětným nemovitostem vedlejšímu účastníkovi, aniž by bylo možno podle zákona o půdě dovodit restituční nárok. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí o dědictví Státního notářství v Semilech ze dne 2. 10 1968, sp. zn. D 208/67, které mělo mít, dle názoru stěžovatele, ve věci zásadní význam a jehož platnost, měla být orgány veřejné moci uznána, což se nestalo, neboť toto rozhodnutí bylo shora uvedenými orgány veřejné moci v rámci daného restitučního řízení zpochybněno.
Stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti uvedl, že marně usiloval o nápravu v uvedené věci dovoláním, když Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 26 Cdo 13/2001-31, předmětné řízení zastavil.
Ústavní soud při posuzování uvedené ústavní stížnosti se nejprve musel zabývat otázkou, zda stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost včas.
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že Nejvyšší soud svým napadeným usnesením řízení zastavil, neboť neshledal možnost opravný prostředek stěžovatele projednat. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, bez jakéhokoliv pochybení z jeho strany, správně uvedl, že správní soudnictví podle části páté o. s. ř. (s výjimkami uvedenými v §250s odst. 2 o. s. ř., kde rozhoduje v prvním stupni krajský soud), je řízením jednostupňovým. Soud, který rozhoduje ve věcech správního soudnictví není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo tedy rozhodnutím odvolacího soudu a již proto byl jeho přezkum Nejvyšším soudem vyloučen. Nedostatek funkční příslušnosti soudu byl neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud uvedené řízení v souladu s právní úpravou platnou ke dni jeho rozhodování dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V návaznosti na výše uvedené posledním pravomocným prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytoval, bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2000. Stěžovatel nepodal proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě dle zákona o Ústavním soudu svou stížnost včas. S přihlédnutím k této okolnosti, kdy stížnost po procesní stránce neodpovídala zákonem požadovaným náležitostem, se již Ústavní soud nezabýval skutkovou stránkou předmětné věci. Odhlédl rovněž od některých nedostatků stížnosti, konkrétně od chybějícího zdůvodnění namítaného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti musel předmětnou stížnost posoudit jako návrh podaný po lhůtě k jeho podání, a proto dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu