ECLI:CZ:US:2001:1.US.199.01
sp. zn. I. ÚS 199/01
Usnesení
I. ÚS 199/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., v likvidaci, zastoupeného advokátkou JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, č. j. 22 Co 425/2000-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod (ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Uvedl, že napadeným rozsudkem potvrdil shora uvedený odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 6. 2000, č. j. 6 C 1437/96-86, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva stěžovatele k zemědělským hospodářským budovám na stavební parcele 4/1, objektu bydlení čp. 16 na stavební parcele 4/2, zemědělské usedlosti čp. 15 na stavební parcele 6/1, zemědělské hospodářské budově čp. 36 na stavební parcele 6/2, zemědělské hospodářské budově čp. 37 na stavební parcele 6/3, a zemědělské hospodářské budově na stavební parcele 7, vše v k. ú. L. Stěžovatel konstatoval, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že stěžovatel nemá na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, protože nemovitosti, které jsou předmětem sporu, již byly vydány pravomocným rozhodnutím Okresního úřadu v B., referátu pozemkového úřadu, a to ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to oprávněné osobě paní J. D. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud proti svému napadenému rozsudku připustil dovolání, neboť dospěl k názoru, že pokud jde o posouzení konkurence speciálního zákona, tzn. restitučního zákona o půdě ve vztahu k zákonu občanskému, jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to především ve vztahu k právnímu závěru, že pokud bylo již pravomocně rozhodnuto (příslušným správním orgánem, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáno soudem), není tu již naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dle zákona občanského ze strany osoby povinné.
Stěžovatel Ústavnímu soudu současně sdělil, že podal proti napadenému rozsudku dne 1. 3. 2001 dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Při zvažování předmětného případu musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Pokud stěžovatel v dané věci podal proti napadenému rozsudku dovolání, otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí teprve dovolací soud. Je nepochybné, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Pokud by Ústavní soud připustil jiný postup, v předmětné věci by vedle sebe probíhala dvě řízení, přičemž je zapotřebí zdůraznit, že nikoli Ústavnímu soudu, ale soudu Nejvyššímu přísluší sjednocovat judikaturu, a to mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti může proto začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud ke stížnosti budou ústavněprávní důvody.
Ústavní soud s přihlédnutím k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musel posoudit návrh stěžovatele jako nepřípustný, a proto jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soud