ECLI:CZ:US:2001:1.US.207.2000
sp. zn. I. ÚS 207/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného advokátkou JUDr. M. Z., proti usnesením Městského soudu v Praze z 30.12.1999 č.j. 19 Co 723/99-160 a Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8.10.1999 č.j. 10 C 276/97-151 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze z 30. prosince 1999 č.j. 19 Co 723/99-160 a Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8. října 1999 č.j. 10 C 276/97-151. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o žalobě navrhovatelova otce na ochranu své osobnosti a rozhodnutím odvolacího soudu bylo odvolání, které podal proti usnesení o zastavení řízení navrhovatel, odmítnuto.
Navrhovatel v návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem vytkl obecným soudům, že neuznaly jeho aktivní procesní legitimaci, spočívající v možnosti pokračovat v řízení na ochranu osobnosti svého zemřelého otce, který se jako žalobce domáhal na žalovaném omluvy za zveřejnění urážlivých výroků a náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů shodně zaujaly názor, že právo na morální i peněžní zadostiučinění zaniká pro svůj ryze osobní charakter smrtí poškozeného, to však nebrání návrhu na zahájení řízení o ochranu osobnosti, její cti a dobré pověsti zemřelého, který může podat osoba z okruhu jeho nejbližších příbuzných podle §15 občanského zákoníku. Podle mínění soudů nicméně k přechodu práva zemřelého na ochranu osobnosti a k procesnímu nástupnictví nedochází. Své závěry soudy odůvodnily §11 a 579 občanského zákoníku a postupovaly podle §103 a 104 občanského soudního řádu. Navrhovatel namítl, že obecné soudy mu upřely právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) základního práva na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, jejichž nositelem byl jeho otec podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedl, že procesní nástupnictví syna po otci je přípustné, neboť nejde o osobní, nýbrž osobnostní právo, které je neomezitelné a jedině tento výklad může zabezpečit ochranu základních práv. Odepření účinné soudní ochrany práv navrhovatel spatřuje i v trvání soudního řízení, které jeho otec zahájil svou žalobou už v roce 1991. Přestože soudy vydaly meritorní rozhodnutí, dovolací soud rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který posléze řízení zastavil.
Z ústavní stížnosti a příloh (opisů napadených rozhodnutí) bylo zjištěno, že žalobce PhDr. V. B. se žalobou z 19.8.1991 domáhal na žalovaném L. F., šéfredaktoru a vydavateli tiskoviny Špígl uveřejnění omluvy v tomto periodiku a zaplacení 750 000 Kčs. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 24.8.1994 č.j. 10 C 336/93-35 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze po odvolání žalovaného rozsudkem ze 6.9.1995 č.j. 23 Co 530/94-69 ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ohledně omluvy a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč a návrh na zaplacení 600 000 Kč zamítl. Oba účastníci řízení podali dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.12.1996 č.j. 2 Cdon 1184/96-103 oba rozsudky zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Žalobce PhDr. V. B. 2. června 1999 zemřel a Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením z 8.10.1999 č.j. 10 C 276/97-151 řízení zastavil podle §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že smrtí žalobce nastal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro nějž nelze v řízení pokračovat s právními nástupci žalobce, neboť žalobcovou smrtí a zánikem jeho právní subjektivity došlo také k zániku jeho práva na ochranu osobnosti, jež je právem nemajetkovým, čistě osobní povahy, které nepřechází na dědice. Městský soud v Praze usnesením z 30.12.1999 č.j. 19 Co 723/99-160 odvolání podané žalobcovým synem M. B. (navrhovatelem, stěžovatelem v řízení před Ústavním soudem) odmítl podle §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolatel není k podání tohoto opravného prostředku legitimován, neboť právo na ochranu osobnosti je právem osobní povahy, které nepřechází na právní nástupce. Uvedl, že §15 občanského zákoníku sice umožňuje manželovi a dětem, případně rodičům, uplatňovat právo na ochranu osobnosti fyzické osoby, která zemřela, toto právo však vzniká bez zřetele k dědickému nástupnictví a lze je proto uplatnit pouze samostatnou žalobou.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně jejich odůvodnění dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly a rozhodovaly v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§11 a násl. občanského zákoníku, §103 a 104 občanského soudního řádu), jež interpretovaly a aplikovaly v souladu s ustálenou soudní praxí a uznávanou právní teorií. Soudy nepochybily, pokud zaujaly názor, že právo na ochranu osobnosti nemá majetkový charakter a nepřechází na žalobcovy právní nástupce nebo osoby tvořící zvlášť vymezený okruh nejbližších členů rodiny. Na tom nic nemění ani rozlišování práv na osobní a osobnostní. Ostatně soudy uznaly, že navrhovatel jako syn zemřelého žalobce se může ochrany důstojnosti, cti a dobré pověsti svého otce domáhat vlastní žalobou podle §15 občanského zákoníku. Ústavní soud je přesvědčen, že právě tato možnost dostatečně zajišťuje ochranu základního práva na ochranu osobnosti, a to i tehdy, když se v takových případech nepřipouští nárok na finanční zadostiučinění. Je věcí obecných soudů, jak vykládají ustanovení běžných zákonů o rozsahu a způsobu ochrany lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, pokud jejich výklad nevybočuje z ústavních mezí základních práv a svobod. Není úkolem Ústavního soudu takový výklad přehodnocovat.
V projednávaném případě nedošlo k odepření práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dává sice navrhovateli za pravdu v tom, že zdlouhavé soudní řízení, které neskončilo pravomocným rozhodnutím o meritu věci, nýbrž zastavením řízení po osmi letech, lze hodnotit jako odepření práva na efektivní soudní ochranu, za dané situace, kdy řízení bylo zastaveno ze zákonného důvodu, jakýkoliv zásah ze strany Ústavního soudu je už bezpředmětný.
Lze si představit právní úpravu, která by připouštěla procesní právní nástupnictví po žalobci ve sporu o ochranu osobnosti podle navrhovatelových představ, z dikce příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ji však dovodit nelze.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci neporušily navrhovatelova základní práva nebo svobody zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Z uvedených důvodů senát všemi třemi hlasy svých členů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení není přípustné odvolání .
V Brně dne 5. září 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu