ECLI:CZ:US:2001:1.US.214.2000
sp. zn. I. ÚS 214/2000
Usnesení
I. ÚS 214/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. M. a B. M., zast. Mgr. E. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 541/99, ze dne 17. 9. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 541/99, ze dne 17. 9. 1999, a to v té části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 13 C 273/97. Tím byli stěžovatelé zavázáni zaplatit žalobci - Městské části Praha 13 společně a nerozdílně částku 752 Kč s poplatkem z prodlení. Ústavní stížnost odůvodnili tím, že tímto rozhodnutím soudu bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva nečinit to, co jim zákon neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a současně byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle jejich přesvědčení napadený rozsudek označil stěžovatele bez právního důvodu za dlužníky aniž by se zabýval důvodem vzniku a způsobem stanovení sporné výše pohledávky z hlediska oprávněnosti následného uložení povinnosti zaplatit tento nedoplatek.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
V daném případě je argumentace ústavní stížnosti založena na zpochybnění právních závěrů učiněných odvolacím soudem. Je však třeba upozornit, že pouhý nesouhlas stěžovatelů s výsledkem soudního sporu nemůže zakládat ústavně právní důvody pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé své námitky uplatnili již v odvolacím řízení, kde k nim bylo přihlédnuto a důkazem tohoto je skutečnost, že rozsudek soudu I. stupně byl částečně zrušen a vrácen k dalšímu řízení a částečně změněn ve prospěch stěžovatelů. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně pouze v ústavní stížnosti napadené části výroku. Toto rozhodnutí však odvolací soud řádně odůvodnil, přičemž jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud nemá důvod jeho rozhodnutí rušit, neboť v jeho postupu a závěrech neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. září 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu