ECLI:CZ:US:2001:1.US.220.01
sp. zn. I. ÚS 220/01
Usnesení
I. ÚS 220/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. J., P. J., a H. J., zastoupených advokátem JUDr. T. C., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 31 Ca 293/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecného soudu došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Ke své stížnosti blíže uvedli, že jsou na základě rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. D 2269/92, právními nástupci zemř. pana J. J., osoby oprávněné podle zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Z vyjádření stěžovatelů vyplynulo, že jejich právní předchůdce uplatnil řádně a včas ve smyslu zákona o půdě nárok na vydání pozemků v k. ú. B. Stěžovatelé vyslovili názor, že řízení, které proběhlo před Okresním úřadem v Ústí nad Orlicí, okresním pozemkovým úřadem (dále jen "pozemkový úřad"), bylo stiženo natolik závažnými procesními vadami, že to mělo bezprostřední vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedli, že okolnost, podle které od roku 1992 až do roku 1996 nedošlo v řízení před pozemkovým úřadem k žádnému pohybu, nasvědčuje nepochybně tomu, že správní úřad porušil svou povinnost vyřídit věc včas a bez zbytečných průtahů. Dále se ve své stížnosti stěžovatelé zabývali argumentací, podle které pozemkový úřad posoudil věc po skutkové i formální stránce údajně v rozporu s platnou právní úpravou. Stěžovatelé proto proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. Poz 5303/6347/98/203-Há, podali opravný prostředek ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Tento opravný prostředek byl obecným soudem odmítnut. Stěžovatelé dále ve své stížnosti vyslovili názor, ze kterého vyplývá, že pokud soud tento opravný prostředek napadeným usnesením odmítl, porušil jejich základní práva a svobody, zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle mínění stěžovatelů soud svým usnesením o odmítnutí opravného prostředku rozhodl na základě procesní vady řízení, kterou nelze považovat za neodstranitelnou a v rozporu s právní úpravou nerozhodl o meritu věci, tj. o přezkumu správního rozhodnutí.
Stěžovatelé ve své stížnosti konstatovali, že dne 28. 3. 2000 již podali v uvedené věci předchozí ústavní stížnost. Tato jejich předchozí stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 195/2000, byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta s tím, že napadené usnesení bylo doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele J. J. a nikoli ostatním stěžovatelům, a proto nenabylo napadené usnesení právní moci. Vzhledem k okolnosti, že ke dni podání této druhé ústavní stížnosti již napadené usnesení bylo řádně doručeno všem účastníkům a nabylo tudíž právní moci, vyslovili stěžovatelé přesvědčení, že jsou po formální stránce splněny všechny předpoklady a podmínky pro věcné přezkoumání napadeného usnesení.
Ústavní soud po celkovém posouzení dané věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je nepřípustná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé podali dne 30. 12. 1998 u Krajského soudu v Hradci Králové společný opravný prostředek. V opravném prostředku bylo advokátem stěžovatelů navrhováno zrušení správního rozhodnutí pozemkového úřadu, aniž by byl vymezen rozsah, v jakém je rozhodnutí napadáno a aniž by bylo alespoň naznačeno, v čem má být spatřována nezákonnost, zasahující do subjektivních práv stěžovatelů. Usnesením krajského soudu ze dne 31. 12. 1998, č. j. 31 CA 293/98-10, byli stěžovatelé proto vyzváni k doplnění svého podání a odstranění vad, které bránily věcnému vyřízení. K tomu jim byla poskytnuta 8 denní lhůta. Rovněž byli řádně poučeni v tom smyslu, že pokud nebude ve stanovené lhůtě ze strany stěžovatelů vyhověno, bude jejich opravný prostředek odmítnut. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé nedodrželi lhůtu k odstranění vytýkaných vad podání. Svou žádost o odklad soudcovské lhůty podali stěžovatelé až poté, kdy stanovenou lhůtu nedodrželi, a proto jejich žádosti nebylo po právu vyhověno. Za této situace nezbylo obecnému soudu než opravný prostředek dle ust. §250p o. s. ř. odmítnout.
Ústavní soud k předmětné věci podotýká, že prodloužení soudcovské lhůty u krajského soudu (a to až po jejím marném uplynutí), se nelze ve smyslu ustanovení §55 o. s. ř., ve znění platném ke dni rozhodování soudu, s úspěchem domáhat. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předseda senátu může lhůtu, kterou určil, též prodloužit. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelů, že předseda senátu měl za povinnost rozhodnout o prodloužení soudcovské lhůty. V uvedené věci se však již jednalo o případné prominutí zmeškání lhůty. Ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř. je prominutí zmeškání lhůty možné jen u zákonných procesních lhůt, pokud to zákon nevylučuje. Předpokladem pro prominutí zmeškání lhůty je okolnost, že účastník zmeškal úkon, který mu přísluší, důvod zmeškání je na straně účastníka (resp. jeho zástupce) omluvitelný, návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky a s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen též zmeškaný úkon. V předmětné věci tedy právně relevantní důvod k prominutí zmeškání lhůty chyběl.
Při zvažování předmětného případu musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V návaznosti na shora uvedené proto posledním pravomocným prostředkem v dané věci je rozhodnutí pozemkového úřadu.
S přihlédnutím k výše uvedenému se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelů, že postupem krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. V dané věci musí stěžovatelé nést ke své tíži vlastní opomnění (resp. postup svého právního zástupce), neboť se do situace, kdy obecný soud odmítl opravný prostředek, dostali vlastním nekvalifikovaným jednáním.
Ústavní soud s přihlédnutím k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musel posoudit návrh stěžovatelů jako nepřípustný, a proto jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu