ECLI:CZ:US:2001:1.US.223.2000
sp. zn. I. ÚS 223/2000
Usnesení
I. ÚS 223/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného advokátkou JUDr. J. X., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 9 To 164/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 1 T 19/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal porušení svých základních práv a svobod postupem shora uvedených obecných soudů. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 90 Ústavy ČR a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení práva na obhajobu. Ke své stížnost uvedl, že na základě rozhodnutí obecných soudů byl uznán vinným nejdříve z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 a 3 trestního zákona a posléze trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 13,5 roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel nejprve vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl všechny navrhované důkazy za účelem objektivního zjištění skutkového stavu věci. V hlavním líčení byly dle názoru stěžovatele učiněny toliko důkazy, svědčící v neprospěch obhajoby a obhajoba stěžovatele (tedy obžalovaného) nebyla žádným způsobem prověřována. Stěžovatel současně namítal, že ani ohledání místa činu nebylo provedeno důsledně, což mělo za následek nesprávný právní závěr soudu prvního stupně.
Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že překvalifikoval jednání stěžovatele k jeho tíži, ačkoliv nebyl učiněn jakýkoliv další důkaz. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil názor, že odvolací soud nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Namítal, že pokud odvolací soud dospěl k závěru o jiné právní kvalifikaci, měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k rozporům mezi skutkovými zjištěními, vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy, a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily.
V závěru své stížnosti poukázal stěžovatel na údajné další porušení práva na spravedlivý proces, a to z pohledu zásady "in dubio pro reo". K tomu blíže zdůvodnil, že pokud u jeho jednání s poškozeným nebyl nikdo přítomen, pak nelze učinit spolehlivý závěr o jeho vině, protože nelze jednoznačně označit útočníka a průběh a mechanismus zranění.
Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl v uvedené věci k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 trestního zákona a za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo prvoinstančním soudem rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit poškozené V. S. škodu ve výši 81,10 Kč, když se zbytkem uplatněného nároku byla uvedená poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem pro toto rozhodnutí se stalo zjištění, že stěžovatel dne 7. 1. 1997 v nočních hodinách v obci Č., okres Most, v pokoji č. 16 v nočním klubu při hádce napadl poškozeného J. R., tak, že ho opakovaně udeřil pěstí a dřevotřískovou deskou do hlavy a horní části těla, škrtil ho, a tím mu způsobil zejména mnohočetná ložiska zhmoždění s prokrvácením kůže a podkoží a tržně zhmožděné rány a ranky na hlavě, na krku pruhovitě uspořádané splývající krevní výronky do kůže a z části podkoží, pohmožděniny a oděrky na hrudníku a horních končetinách, ložiskové prokrvácení měkkých pokrývek lebních i obou spánkových svalů, v dutině lební tekutý krevní výron pod tvrdou plenu, mírné rozvolnění švu mezi pravou kostí temenní a kostí týlní s drobnou zlomeninou pravé přední šupiny týlní kosti, zlomení levého jazylkového výběžku štítné chrupavky a pravého velkého rohu jazylky, zlomeniny šestého až osmého žebra v levé přední a zevní části hrudníku, čímž poškozenému přivodil smrt v důsledku otoku mozku jako následku vícečetných tupých poranění hlavy a podílu dušení a vdechování žaludečního obsahu a krve.
Proti uvedenému rozsudku podali ihned po jeho vyhlášení odvolání jak krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, tak i stěžovatel.
Státní zástupce ve svém odvolání, podaném v neprospěch stěžovatele, namítl, že krajský soud pochybil, pokud oproti obžalobě jednání stěžovatele právně kvalifikoval pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona, ačkoliv je na místě kvalifikovat toto jednání jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, pokud toto jednání soud nekvalifikoval jako jednání spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel ve svém odvolání uplatnil v podstatě stejnou argumentaci jako ve své ústavní stížnosti. Zpochybnil úplnost provedených důkazů, hodnocení důkazů krajským soudem a proti výroku o vině v podrobnostech stěžovatel namítl, že se necítí vinným.
Zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze navrhla, aby odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné podle ust. §256 tr. ř. zamítnuto.
Vrchní soud v Praze z podnětu podaných odvolání přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Dospěl k závěrům, že přípravné řízení bylo provedeno v souladu s trestním řádem. Byly opatřeny veškeré dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutečného stavu věci a plně byla také respektována veškerá ustanovení zaručující právo stěžovatele na obhajobu. V řízení před krajským soudem byly, dle zjištění odvolacího soudu, formálně nezávadným způsobem provedeny všechny důkazy potřebné pro zjištění skutečného stavu věci tak, jak to požaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a byly rovněž provedeny správné skutkové závěry. Skutková zjištění soudu prvního stupně označil odvolací soud jako úplná a správná, neboť odpovídala důkazům, provedeným v hlavním líčení. Námitky stěžovatele v tom smyslu, že je dokazování třeba ještě doplnit, neshledal odvolací soud opodstatněnými.
Ústavní soud ze spisového materiálu dospěl k závěru, že se obecné soudy podrobně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které stěžovatel opakovaně vyslovil již v hlavním líčení, v rámci svého odvolacího řízení i v předmětné ústavní stížnosti. Soudy se s těmito námitkami vypořádaly způsobem, se kterým se Ústavní soud ztotožnil. Obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena a zároveň bylo obecnými soudy na základě provedeného dokazování nepochybně zjištěno, že pachatelem byl v předmětné věci stěžovatel.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze správných skutkových zjištění, avšak dospěl k jiným právním závěrům. Odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil, že nic nebránilo tomu, aby jednání stěžovatele bylo posouzeno také ve smyslu ustanovení §41 tr. zákona. V případě stěžovatele byly totiž splněny formální i materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy.
Nedostatek shledal odvolací soud zejména v okolnosti, že prvoinstanční soud posoudil jednání stěžovatele podle mírnějšího trestního ustanovení, ač při správném použití zákona je měl kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona s přihlédnutím ke skutečnosti, že v případě stěžovatele jde o příčetného tedy trestně odpovědného pachatele. Nedostatek v právním posouzení skutku byl důvodem zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výrocích o trestu a náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem se ke stížnosti stěžovatele vyjádřil v tom smyslu, že ve svém rozsudku objasnil, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru o vině s tím, že stran kvalifikace jednání stěžovatele soud nevycházel z kvalifikace trestného činu uvedeného v obžalobě, ale uznal ho vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., a to zejména s ohledem na ustanovení §381 odst. 2 tr. ř., přihlížeje k právní kvalifikaci jeho jednání pro skutek uvedený v řízení o jeho vydání z ciziny a tam uvedené právní kvalifikace. K námitkám stěžovatele ohledně vytýkaných nedostatků v rámci důkazního řízení při hlavním líčení soud prvního stupně uvedl, že je nelze považovat za důvodné. Průběh hlavního líčení je patrný z obsahu protokolu o hlavním líčení, na který soud odkázal.
Ústavní soud se přiklonil k závěrům prvoinstančního soudu v tom směru, že s provedenými důkazy se soud vypořádal adekvátním právně stanoveným způsobem.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve reagoval na okolnost, že zásadní námitka stěžovatele, která se týká údajného porušení základních zásad trestního řízení, uvedených v §2 odst. 5, 6, 13 tr. ř., byla procesním a odvolacím soudem v prakticky shodné podobě uplatněna již jako námitka odvolací. Odvolací soud, pokud jde o námitku, že došlo k porušení základních zásad trestního řízení, odkázal na velmi podrobné zdůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud vyjádřil svůj nesouhlas i pokud jde o námitku, že tento soud svým rozhodnutím o podaných odvoláních porušil zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud odkázal na znění cit. zákonného ustanovení s tím, že v posuzovaném případě s ním postup odvolacího soudu v rozporu nebyl a nebyl ani v rozporu s ustálenou judikaturou týkající se této problematiky. Odvolací soud zdůraznil, že na str. 11 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že skutkový stav byl v napadeném rozsudku zjištěn správně, a proto mohl sám znovu o vině a trestu rozhodnout tak, jak je patrno z výrokové části předmětného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Obecné soudy shodně uvedly, že za popsané situace považují tvrzení stěžovatele, že jejich shora citovaná rozhodnutí jsou v rozporu s právy stěžovatele, zaručených mu Listinou základních práv a svobod, za nepodložená a závěrem proto navrhly, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, protože nezjistil, že v postupu soudů došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že dle ustálené judikatury není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to vše za situace, že nebylo porušeno základní právo či svoboda stěžovatele. V předmětné věci soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, avšak nevyvodil správný právní závěr, pokud jde o právní kvalifikaci. Odpovídající právní kvalifikaci stanovil v rámci řízení soud odvolací, a to způsobem, který mu příslušná právní úprava umožňuje. Ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám ve věci rozsudkem, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. V neprospěch obžalovaného může soud napadený rozsudek změnit jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného (zákonem požadované procesní podmínky tedy byly v daném případě splněny).
V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv či svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná v daném případě o zjevně neopodstatněný návrh, a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu