ECLI:CZ:US:2001:1.US.225.2000
sp. zn. I. ÚS 225/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti E. V., zastoupeného advokátkou JUDr. K. V.-S., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 40 Nc 89/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 38 Co 270/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Brně ve věci úpravy práv a povinností rodičů (stěžovatele a J. V.) k nezletilému L. V. (dále jen "nezletilý") o odvoláních obou rodičů proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně tak, že: (I.) ve výroku o svěření nezletilého do výchovy matky rozsudek soudu I. stupně potvrdil; (II.) ve výroku o výživném rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen na výživu nezletilého přispívat v období od 11. 4. 1996 do 31. 8. 1998 částkou 800,- Kč měsíčně a od 1. 9. 1998 do budoucna částkou 1.000,- Kč, přičemž dlužné výživné je stěžovatel povinen zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozsudku; (III.) ve výroku o úpravě styku stěžovatele s nezletilým změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovateli zakázal styk s nezletilým a (IV.) uznal stěžovatele povinným zaplatit náklady odvolacího řízení (znalečné) ve výši 5.625 Kč.
II.
V záhlaví označené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že obecné soudy jimi porušily čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Současně s ústavní stížností stěžovatel podal též dovolání, a to proti té části výroku rozsudku krajského soudu, kterou byl změněn rozsudek městského soudu o úpravě styku stěžovatele s nezletilým a stěžovateli byl styk s nezletilým zakázán (III.).
III.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000, podanému dovolání vyhověl a citovaný rozsudek krajského soudu v napadené části výroku a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prý v daném případě nebyl zjištěn úplný skutkový stav věci, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy a odvolací soud se s některými důkazy nevypořádal (zprávy OPD z 25. 1. 1995 a 12. 6. 1995, závěry znaleckého posudku PhDr. V. F.). Odvolací soud údajně rozhodl na základě jednoho důkazu, konkrétně znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení, a to neúplně - bez vyšetření otce a bez slyšení znalkyň před soudem. U stěžovatele (otce) prý byly shledány stejně dobré výchovné podmínky jako u matky a přesto obecné soudy rozhodly o zákazu styku otce s dítětem. Stěžovatel dále upozorňuje na průtahy v řízení před obecnými soudy, což ve svých důsledcích vedlo k odcizení dítěte otci. V době převzetí dítěte do péče matky (11. 4. 1996) totiž bylo jeho synovi 5 let, takže prý došlo k ohrožení jeho odpovědné výchovy. Mimo to městský soud neprovedl důsledně žádný z nařízených výkonů rozhodnutí (roz. o styku dítěte s otcem) a nezajistil průchod právu stěžovatele na styk s dítětem.
V.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. V případě dovolání podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že dovolání přípustné podle občanského soudního řádu představuje procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podání ústavní stížnosti podmíněno.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že část ústavní stížnosti, brojící proti výroku napadeného rozsudku krajského soudu (sub III.), kterou zrušil Nejvyšší soud v dovolacím řízení (a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení), je nepřípustná, neboť v tomto směru musí o podaném odvolání rozhodnout - vázán právním názorem dovolacího soudu - krajský soud znovu. Stejně tak musí krajský soud znovu rozhodnout o nákladech odvolacího řízení (výrok sub IV.), takže i tato část ústavní stížnosti je nepřípustná. Rovněž nepřípustná je část ústavní stížnosti směřující proti části výroku napadeného rozsudku ohledně výše výživného (sub II.), protože proti ní stěžovatel nepodal dovolání, ačkoliv přípustnost dovolání byla ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) dána.
VI.
Ústavní soud proto dovozuje, že se dále může meritorně zabývat toliko tou částí ústavní stížnosti, brojící proti části výroku (I.) napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, tzn. proti části, kterou byl potvrzen rozsudek I. stupně o svěření nezletilého do výchovy matky.
Ústavní soud shledal, že námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují jednak proti tomu, že nebyl zjištěn úplný skutkový stav věci, jednak brojí proti tvrzeným průtahům v soudním řízení.
K tomu Ústavní soud především odkazuje na své ústavní vymezení, vyplývající zejména z čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto předpisu je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již judikoval v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů, nepředstavuje jakousi třetí instanci v rámci soustavy soudů a není proto zpravidla oprávněn přehodnocovat dokazování, prováděné obecnými soudy. Výjimkou z tohoto obecného pravidla je situace, kdy právě způsobem provedeného dokazování dochází k porušování ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele nebo jestliže výsledky dokazování (tzn. zjištěný skutkový stav věci) jsou v extrémním rozporu s právními závěry, jež jsou z něj vyvozeny.
O tyto zásady se Ústavní soud opírá rovněž v souzené věci.
Z ústavní stížnosti je v první řadě zřejmé, že ji stěžovatel podával v době, kdy o stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud ještě vůbec nerozhodl. Podstata stížností uplatněných námitek se týká té části výroku napadeného rozsudku krajského soudu, kterou mu byl zakázán styk sdítětem. Tuto část výroku však zrušil Nejvyšší soud a - jak vyplývá z předchozího odůvodnění - v tomto směru je ústavní stížnost návrhem nepřípustným a musí být odmítnuta.
Ústavní soud se tedy může zabývat výhradně částí výroku krajského soudu sub I., tzn. pravomocným svěřením nezletilého L. V. do výchovy matky J. V. V tomto směru je však nutno poukázat na to, že stěžovatel tuto část rozhodnutí podanou ústavní stížností ve skutečnosti nezpochybňuje, pokud např. tvrdí, že "u otce byly shledány stejně dobré výchovné podmínky jako u matky". Jednotlivé námitky stěžovatele pak směřují toliko do oblasti provedeného dokazování, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Co se týče neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, je nutno uvést, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku označil další návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné, a Ústavní soud - s přihlédnutím k celkové důkazní situaci a k podrobnému se vypořádání s jednotlivými důkazy - neshledal v tomto rozhodnutí protiústavní pochybení. Ze samé ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel hodlal provedením navržených důkazů především prokázat, že u něj byly dány srovnatelné výchovné podmínky jako u matky, což však - z ústavně právního hlediska - může mít relevanci např. ohledně části výroku o zákazu styku s nezletilým synem, nemůže to však vést k důvodné domněnce o protiústavní mezeře v dokazování, pokud jde o rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matce; toto rozhodnutí za daných okolností zjevně závisí toliko na uvážení obecného soudu a Ústavní soud je - z ústavněprávního hlediska - zpochybňovat nemůže.
K druhé uplatněné námitce, tzn. k tvrzeným průtahům v řízení před obecnými soudy, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného" zásahu (tzn. průtahů) ze strany obecných soudů. V případě jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecné soudy již v dané věci rozhodly a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku, než kasaci napadených rozsudků.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu