ECLI:CZ:US:2001:1.US.226.2000
sp. zn. I. ÚS 226/2000
Usnesení
I. ÚS 226/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z.Ch. a V. Ch., zastoupených JUDr. J. L., advokátkou, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. Ca 195/99 a 28 Ca 357/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 4. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. Ca 195/99 a 28 Ca 357/98. Uvedenými usneseními bylo zastaveno řízení, kterým se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 7. 10. 1998, č. j. FŘ -6499/10/98, a č. j. FŘ -6500/10/98, jimiž bylo podle §55b odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), rozhodnuto tak, že se nepovoluje přezkoumání platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro Prahu 10, č. j. 8/1997/6279 a č. j. 9/1997/6279, ze dne 13. 8. 1997.
Usnesení o zastavení řízení soud odůvodnil tím, že žalobou napadenými rozhodnutími finančního ředitelství nebylo zasaženo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností žalobců, neboť taková rozhodnutí jsou rozhodnutími procesní povahy a ta jsou z přezkoumávání ve správním soudnictví vyloučena.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadenými usneseními Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků má jednoznačně charakter meritorního rozhodnutí, jímž je v daňovém řízení konečným způsobem rozhodováno o právech a povinnostech a má tedy hmotněprávní účinek, a proto je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. občanského soudního řádu.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Dále uvedl, že podle jeho názoru se v případě rozhodnutí finančního ředitelství jedná o rozhodnutí procesní povahy, která neměla na existující právní vztahy žádný vliv. Práv a povinností stěžovatelů se dotýkají dodatečné platební výměry, kterými byla stěžovatelům vyměřena daň, přičemž stěžovatelům nic nebránilo, aby se proti výměrům odvolali a poté podali žalobu o přezkoumání rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud stěžovatelé v původním řízení svých práv nevyužili, nelze se nyní dovolávat toho, že došlo ke zkrácení jejich práva. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jako vedlejší účastník řízení, uvedlo, že o právech a povinnostech daňových subjektů bylo rozhodováno původními rozhodnutími správce daně, tj. platebními výměry, a práva a povinnosti stěžovatelů byla určena pravomocně poté, co uvedené platební výměry marným uplynutím lhůty k odvolání nabyly právní moci. Vydáním rozhodnutí finančního ředitelství, kterými nebylo povoleno přezkoumání pravomocných rozhodnutí finančního úřadu, se uvedený stav nezměnil.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, kterému zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Výjimky z uvedené zásady jsou upraveny ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Pokud tedy stěžovatelé nevyužili možnosti podat proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 1997 odvolání, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Přistoupit na stanovisko, že lze celou záležitost od počátku přezkoumat na základě ústavní stížnosti proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, by de facto znamenalo anulovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve věci samé (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 167/98, ze dne 2. 10. 1998).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. září 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu