ECLI:CZ:US:2001:1.US.229.01
sp. zn. I. ÚS 229/01
Usnesení
I. ÚS 229/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené advokátem JUDr. A. P, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 704/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. 16 Co 221/99, a s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 7C 82/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své stížnosti stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Přerově zamítl její žalobu na určení neplatnosti právního úkonu jejího tehdejšího zaměstnavatele - M., a. s., (dále jen "vedlejší účastník"), týkající se dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a náhrady ušlé mzdy za dobu do skončení pracovního poměru stěžovatelky u vedlejšího účastníka. Uvedla, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud shledal postup vedlejšího účastníka zcela věcně i formálně správným.
Stěžovatelka se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala. Krajský soud v Ostravě rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil, když se plně ztotožnil s důvody odmítnutí žaloby. Stěžovatelka namítala, že ji soud nepoučil o možnosti požádat o připuštění dovolání a ani jí v průběhu odvolacího řízení nebyl dán prostor k uplatnění jejího návrhu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Z vyjádření stěžovatelky, jakož i z přiloženého listinného materiálu vyplynulo, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 704/2000, odmítnuto.
Za daného stavu věci se musel Ústavní soud nejprve zabývat po stránce procesní otázkou, zda stěžovatelka uplatnila svou ústavní stížnost včas.
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a jehož důvody spatřovala v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s čl. 36 Listiny postupem a způsobem vyhodnocení provedeného důkazního řízení znemožnil soud stěžovatelce právo na spravedlivý proces a odvolací řízení bylo dle mínění stěžovatelky stiženo podstatnými vadami, které musely mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to účastníkem řízení. Dovolací soud přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V posuzovaném případě stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyla dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, nebylo dovolání přípustné ani dle ust. §239 odst. 1 o. s. ř.
Z přiloženého spisového materiálu je patrné, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, a proto neobstojí její argumentace, vyslovená v ústavní stížnosti, že nebyla soudem poučena o možnosti požádat o připuštění dovolání a ani jí v průběhu odvolacího řízení nebyl dán prostor k uplatnění jejího návrhu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Právní zástupce stěžovatelky měl, resp. měl mít, dostatečnou kvalifikaci k uplatnění odpovídajícího právně relevantního úkonu k ochraně namítaných práv stěžovatelky. Za situace, kdy stěžovatelka, zastoupená právním zástupcem, nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemohlo být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka ani netvrdila, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud, jako soud dovolací, plně v souladu s právní úpravou platnou v době jeho rozhodování, dovolání stěžovatelky odmítl podle ust. §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k okolnosti, že dovolání stěžovatelky bylo po právu odmítnuto, posledním pravomocným prostředkem v dané věci bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 1999. Pokud stěžovatelka uplatnila svou ústavní stížnost u Ústavního soudu až 11. 4. 2001, jednalo se nepochybně o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu