ECLI:CZ:US:2001:1.US.23.01
sp. zn. I. ÚS 23/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Ca 220/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2001.
Ve svém návrhu napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, uvedené v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 4272c/98/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích ze dne 19. 1. 1998, sp. zn. 4202/1998, o vyměření daně z přidané hodnoty a žádá jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správních orgánů jemu předcházející a navrhuje vydání rozhodnutí, že vedlejší účastník je povinen uhradit žalobkyni náklady předcházejícího i tohoto soudního řízení a právního zastoupení.
Stěžovatelka má za to, že soud, finanční ředitelství i finanční úřad při svém rozhodování porušily Listinu základních práv a svobod v jejích čl. 2 odst. 2, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví v čl. 11 odst. 5, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona a čl. 38, že každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nejprve konstatoval, jako již mnohokrát, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka především obecnému soudu vytýká, že nesprávně uplatnil ustanovení zákona č. 208/1997 Sb. (novela zákona o dani z přidané hodnoty) - článku II bod 2 - o uplatňování nároku na odpočet daně a tím porušil její ústavní práva zakotvená v čl. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále že ve věcech dodatečného a opravného daňového přiznání a vyměření daně a jejího dodatečného vyměření podle zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. nepostupoval správně a tím porušil čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Tedy v odůvodnění svého návrhu vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v průběhu soudního řízení, a se kterou se již obecný soud ve svém odůvodnění náležitě vypořádal.
K namítanému porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu a vybírání upravuje zákon. Je-li daň a způsob jejího vyměření a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavní soud pak neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (tu posuzují příslušné obecné soudy), pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo.
S výše uvedeným souvisí i otázka namítaného porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý proces, vyjádřený články 36 - 38. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají výše uvedené principy tzv. řádného procesu, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, respektive že bylo porušeno právo stěžovatelky na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Ústavní soud v této věci poukazuje na skutečnost, že daňové řízení se vyznačuje zvláštním charakterem, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (na řádném plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost) a kde platí zásada volného hodnocení důkazů a povinnost správců daně při správě daně jednat v souladu se zákony. Jak postupovat při vyměření daně, resp. při jejím dodatečném vyměření, má správce daně výslovně stanoveno v zákoně o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy správce daně postupoval v souladu s uvedeným zákonem, nelze uvažovat o porušení práva na řádný proces a případné ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu