ECLI:CZ:US:2001:1.US.238.2000
sp. zn. I. ÚS 238/2000
Usnesení
I. ÚS 238/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátkou JUDr. M.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2000, č. j. 10 Ca 367/99-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně práv dle čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
Ke své stížnosti uvedl, že rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích (dále jen: "pozemkový úřad"), ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. PÚ/1410/91/S/15, bylo k jeho návrhu rozhodnuto jednak o vydání nemovitostí (v rozhodnutí označeno 1a), a dále o nevydání nemovitostí (v rozhodnutí označeno jako oddíl 1b), a to podle ustanovení zákona č. 142/1947 Sb.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu.
Stěžovatel namítal, že při řízení nebylo orgány veřejné moci provedeno šetření, které by se týkalo vlastního přídělového řízení podle zákona č. 142/1947 Sb. Při jednání před soudem nebyl připuštěn důkaz, týkající se tzv. přídělové listiny, který by měl, dle názoru stěžovatele, potvrdit, že tato listina nemůže konstituovat vlastnictví ve prospěch svého nabyvatele. Tímto postupem soudu došlo podle přesvědčení stěžovatele k favorizaci příslušných fyzických osob, namísto aby byl nejdříve zjištěn a posouzen právní stav.
Ústavní soud po posouzení skutkové i právní stránky dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že pozemkový úřad shora uvedeným rozhodnutím (v odst. 1 písm. b), určil, které pozemkové parcely se nevydávají do vlastnictví stěžovatele. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že pozemkové parcely byly předmětem přídělového řízení a staly se vlastnictvím fyzických osob. Tyto fyzické osoby jsou v jednotlivých konkrétních případech evidovány v katastru nemovitostí jako vlastníci uvedených pozemkových parcel. Pozemkový úřad provedl důkaz přídělovými listinami, pokud byly zachovány, rozhodnutím o odnětí části přídělové podstaty a osvědčeními o rozsahu přídělové podstaty, rozhodnutími státního notářství o dědictví po předchůdcích současných vlastníků a na základě těchto důkazů určil, který majetek je v rukou fyzických osob. Tento majetek stěžovateli pozemkový úřad nevydal, protože to zákon neumožňuje a stanovil, že za takto nevydaný majetek přísluší stěžovateli náhrada. Odňaté parcely náležející do původních přídělových podstat pozemkový úřad do vlastnictví stěžovatele vydal.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Poukázal na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 166/1995 Sb., který se vztahuje k ust. §32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o půdě"). Z předmětného nálezu mj. vyplývá, že je nezbytné vznik vlastnického práva prokázat přídělovou listinou. Namítal, že přídělová listina byla založena pouze u dvou přídělů a argumentoval tím, že přídělová listina nezakládala vlastnické právo, jednalo se spíše o právo pachtu či nájmu a bylo proto podle stěžovatele třeba dovodit, že zkonfiskovaný majetek zůstal trvale ve vlastnictví čs. státu.
Krajský soud konstatoval, že se uvedenou věcí již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 339/94, kdy rozsudkem ze dne 10. 10. 1994 zrušil původní rozhodnutí pozemkového úřadu a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro takový postup byla právě skutečnost, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav umožňující důsledně aplikovat ust. §32 odst. 3 zákona o půdě. Následně krajský soud přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 1999 podle §250 a násl. občanského soudního řádu (dále jen: "o. s. ř."), a dospěl k závěru, že opravný prostředek není ze strany stěžovatele důvodný. Toto své stěžovatelem napadené rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že ustanovení §32 odst. 3 zákona o půdě bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 166/1995 Sb., a tím se dostalo rovného postavení občanům, kteří nabyli zemědělský majetek přídělem podle zák. č. 142/1947 Sb. Krajský soud se ztotožnil s postupem pozemkového úřadu, který v souzené věci zjistil z konkrétních výpisů z listů vlastnictví, že uvedený majetek je evidován ve vlastnictví fyzických osob. Pro ověření správnosti těchto zápisů provedl pozemkový úřad důkazy, kterými byly ve čtyřech případech přídělové listiny, dále vycházel z rozhodnutí o odnětí některého přiděleného zemědělského majetku, z osvědčení o přídělové podstatě a z písemností finančního odboru ONV o předpisu přídělové náhrady odkazující na konkrétní výměry správních úřadů. Tyto důkazy pak pozemkový úřad v každém jednotlivém případě hodnotil, přičemž hodnocení těchto důkazů shledal soud logickým ve smyslu ust. §34 odst. 5 správního řádu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je podrobně rozepsáno a vysvětleno, jakými úvahami se orgány veřejné moci při hodnocení důkazů zabývaly. Krajský soud dospěl při přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu ke správnému závěru v tom smyslu, že pozemkovému úřadu nepřísluší rozhodovat o vydání majetku v držení fyzických osob a nepřísluší mu ani posuzovat vznik vlastnického práva podle přídělových listin a přezkoumávat rozhodnutí úřadu veřejné správy o autoritativním zřízení takového práva. O vydání majetku v držení fyzických osob přísluší rozhodovat výlučně soudu v nalézacím řízení při dodržení podmínek stanovených v ust. §8 odst. 1 zákona o půdě. Nachází-li se konkrétní majetek v držení fyzických osob, pak rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu s ust. §9 odst. 1 a 4, §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, přísluší mu za nevydávaný majetek náhrada. V návaznosti na výše uvedené krajský soud nepochybil, pokud rozhodnutí pozemkového úřadu, jakožto rozhodnutí věcně správného, ve smyslu ust. §250q odst. 2 o. s. ř. potvrdil.
Ústavní soud v uvedené věci neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Soud ve správním soudnictví vycházel správně z kasačního principu, podle kterého je oprávněn přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit nebo zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Vzhledem k okolnosti, že pozemkový úřad při svém rozhodování nevykročil z mezí a zásad spravedlivého procesu a postupoval zcela v intencích zákona o půdě, neměl odvolací soud jinou možnost, než věcně správné rozhodnutí správního orgánu potvrdit. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže proto ani zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů. Správností hodnocení důkazů by se mohl Ústavní soud zabývat pouze v tom případě, pokud by zjistil, že v řízení před obecným soudem byly v důkazním řízení porušeny ústavní procesní principy (právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům). Ústavní soud dále podotýká, že k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vztahujícímu se k ochraně vlastnického práva, v dané věci rovněž nedošlo. Uvedeným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně tak, jak tomu bylo v daném případě.
Vzhledem k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně chráněných práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu