ECLI:CZ:US:2001:1.US.247.2000
sp. zn. I. ÚS 247/2000
Usnesení
I. ÚS 247/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 10 Ca 118/99, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 3. 1999, č. j. OPÚ/R-157/99/842/92-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích (dále jen: "pozemkový úřad"). Pozemkový úřad rozhodl, že se stěžovateli, jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o půdě"), jakož i K. E., (dále jen: "vedlejší účastnice"), nevydává ideální jedna polovina pozemkové parc. č. kat. 34 podle pozemkového katastru, identifikovaná jako část parcel č. 97 zast. pl., parc. č. 94, zast. pl. a parc. č. 34/1 ost. pl. podle katastru nemovitostí v k. ú. J., obec D.
Stěžovatel namítal, že uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen princip rovnosti účastníků, právo na ochranu vlastnického práva a právo na spravedlivý proces.
Ke své stížnosti stěžovatel dále blíže uvedl, že mu pozemkový úřad nevydal jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí s odůvodněním, že pozemky parc. č. 97 a 94 jsou zastavěny kravínem a seníkem a že na pozemku, parc. č. 34 /1, se nacházejí vedlejší stavby a inženýrské sítě pro stavby na pozemcích parc. č. 97 a 94, že tento pozemek představuje nezbytný manipulační prostor pro řádné užívání těchto staveb, čímž je dán důvod pro nevydání předmětných pozemků podle ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Stěžovatel konstatoval, že všechny stavby na uvedených pozemcích jsou ve vlastnictví Zemědělského obchodního družstva D. se sídlem v Žabovřeskách.
Stěžovatel namítal jak v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu, tak i ve své ústavní stížnosti, že ideální druhá polovina předmětných pozemků nebyla předmětem restitučního nároku, neboť nikdy nepřešla z vlastnictví původní vlastnice K. F. a následně její dědičky K. E. Z toho stěžovatel dovozoval, že za situace, kdy pozemek je ve spoluvlastnictví jedné z oprávněných osob (vedlejší účastnice) a státu, nelze ohledně ohledně ideálního spoluvlastnického podílu ve vlastnictví státu aplikovat ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Aplikace uvedeného ustanovení má, dle mínění stěžovatele, své opodstatnění jedině tam, kdy do vlastnictví státu přešel celý pozemek, nikoliv pouze spoluvlastnický podíl.
Stěžovatel dále poukazoval na okolnost, že je vlastníkem nemovitostí navazujících na předmětné pozemky a zároveň i účastníkem správních řízení v rámci uplatňování dalších restitučních nároků, přičemž ve svém souhrnu se jedná o nemovitosti tvořící původní zemědělskou usedlost čp. 15 v Jaronicích. Stěžovatel k tomu uvedl, že na veškerých těchto nemovitostech (sporných i nesporných) má v úmyslu provozovat zemědělskou výrobu. Přístup k uváděným nemovitostem je však možný pouze přes pozemky, jejichž vydání je předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatel namítal, že pozemek parc. č. 34/1 z hlediska realizace staveb na něm umístěných nebrání zemědělskému využití a odkazoval přitom na ust. §1 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle názoru stěžovatele se měl soud zabývat otázkou, co se v daném případě rozumí zastavěným pozemkem a v návaznosti na vyřešení této otázky i okolností, zda umístěné stavby a využívání předmětného pozemku nebrání zemědělskému využití i ze strany stěžovatele. Stěžovatel konstatoval, že od tohoto posuzování soud upustil, neboť skutečnost, že pozemek je třeba považovat za zastavěný vylučuje možnost dalšího jeho vydání.
Stěžovatel vyslovil názor, že nelze ztotožňovat nároky k případným spoluvlastnickým podílům na nemovitostech a jejich vydávání (jako samostatných věcí v právním smyslu) podle ust. §6 odst. 1 a §8 zákona o půdě s premisou, která je obsažena v ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, při jejímž naplnění se uplatní pravidlo, že pozemek nebo jeho část (čímž může být i spoluvlastnický podíl), nelze vydat. Podle názoru stěžovatele tato premisa pro nevydání pozemku je v zákoně formulována tak, že "...pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastaven...". Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že obsah této premisy dané uvedeným slovním spojením je nutno pojímat tak, že ve vlastnictví státu musel být celý pozemek, nikoliv pouhý spoluvlastnický podíl. Stěžovatel argumentoval dále v tom smyslu, že výklad zákona o půdě by neměl mít restriktivní charakter tak, jak je tomu u napadeného rozsudku. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) je podle názoru stěžovatele zapotřebí pojímat tak, že pro nevydání pozemku z důvodu jeho zastavění, je třeba brát v úvahu skutečnost, že pozemek musel do vlastnictví státu přejít celý, nikoli jen jeho spoluvlastnický podíl.
Stěžovatel namítal, že napadeným rozsudkem došlo konkrétně k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, neboť dle názoru stěžovatele bylo neoprávněně zvýhodněno postavení povinné osoby na jeho úkor.
Ústavní soud po zvážení uvedené věci po stránce obsahové i procesní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda stavby na předmětném pozemku brání vydání tohoto pozemku.
Celé ustanovení §11 zákona o půdě je řešením situace, kdy nesporně byly nároky na nemovitosti, na něž se zákon vztahuje a které byly převedeny na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem, uvedeným v §6 odst. 1 zákona o půdě, uplatněny po právu oprávněnou osobou, ale tyto nemovitosti se přesto nevydávají, poněvadž jsou užívány k účelu výslovně uvedenému v §11 odst. 1, písm. a) až e) zákona o půdě.
Z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) vyplývá, že je zapotřebí v každém jednotlivém případě zkoumat, zdali i přesto, že zemědělský nebo lesní pozemek byl využit ke stavbě, je možné jej využívat i nadále k zemědělské nebo lesní výrobě. Takovými stavbami, které sice ztěžují, ale neznemožňují zemědělskou nebo lesní výrobu, jsou např. liniové stavby (různá nadzemní a podzemní vedení apod.).
Ústavní soud považuje za nesprávný názor stěžovatele v tom směru, že zemědělskému využití pozemku nebrání ani stavba jiná, jestliže ona sama slouží zemědělské výrobě, a to v daném případě kravín, seník a vedlejší stavby. V uvedeném případě byl pozemek použit k zastavění, což znemožnilo jeho zemědělské obdělávání, resp. využití, i když stavby jako takové jsou zemědělsky využity. V této souvislosti orgány veřejné moci správně aplikovaly na uvedenou problematiku ustanovení §120 odst. 2 o. z., ze kterého vyplývá, že stavba není součástí pozemku. Každá z těchto věcí je samostatnou věcí v právním smyslu, přičemž každá tato věc má také své vlastní využití. Tento závěr je možné také podpořit postupem orgánů veřejné moci v tom smyslu, že tyto vycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věcí, ze kterého vyplývá, že na pozemku parc. č. 94 se nachází stavba kravína o zastavěné ploše 950 m2, na pozemku parc. č. 97 je situována ocelokolna - seník o zast. pl. 550 m2. Pozemek parc. č. 34/1 je dotčen stavbami stájové jímky na vyvážení kravína, plochou hnojiště, částečně zpevněnou provozně manipulační plochou, dešťovou kanalizací pro odvedení vod z kravína a ocelokolny a dále je na tomto pozemku zřízeno elektrické propojení staveb. Prostor mezi hlavními stavbami slouží k zajištění provozu staveb, tyto stavby vytvářejí zemědělský komplex a nejedná se přitom o stavby jednoduché. Orgány veřejné moci proto správně věc uzavřely tak, že stavební pozemek, zastavěný byť i stavbou pro zemědělství, zemědělské využití pozemku v daném případě vylučuje. Za současného právního stavu, kdy stavba není součástí pozemku, nelze dovozovat zemědělské využití pozemku z účelového určení jiné samostatné věci v právním smyslu.
Ústavní soud považuje za správný závěr orgánů veřejné moci i v otázce případného zřízení věcného břemene. Věcné břemeno může zřídit pozemkový úřad ve smyslu ust. §9 odst. 5 zákona o půdě, to však pouze za předpokladu, že se předmětný pozemek ve smyslu uvedeného restitučního předpisu vydává. Vzhledem k okolnosti, že k vydání pozemků v daném případě nedošlo, kompetence pozemkového úřadu pro zřízení věcného břemene k předmětným pozemkům nebyla dána. Z uvedeného důvodu nebyla proto námitka stěžovatele shledána Ústavním soudem za relevantní.
Ústavní soud dospěl k závěru, že se orgány veřejné moci řádně vypořádaly i se zásadní námitkou stěžovatele v tom směru, že za situace, kdy pozemek je ve spoluvlastnictví jedné z oprávněných osob a státu, nelze dle názoru stěžovatele aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. c). Podle uvedeného ustanovení pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Do vlastnictví státu přešla v uvedené věci ideální polovina pozemků. Předmětem rozhodování byl proto podíl na těchto pozemcích. Uvedené ustanovení ve smyslu ustálené judikatury dopadá i na podíly na pozemcích, a proto nic nebránilo tomu, aby orgány veřejné moci při svém rozhodování aplikovaly ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uvedené je možno dovodit i z účelu předmětného zákona, jakož i z vymezení rozsahu jeho působnosti. Zákon nevylučuje rozhodovat o vydání ideálních podílů na nemovitém majetku, který přešel do vlastnictví státu či právnické osoby, a proto je zapotřebí na takto státem (resp. právnickou osobou) nabyté podíly aplikovat též další ustanovení zákona o půdě.
Ústavní stížnost má dle ustálené judikatury své opodstatnění pouze tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele, zejména pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci by byly důvodné jen v tom případě, pokud by obecný soud vykročil z mezí a zásad spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod), tzn. Ústavní soud je svou činností povolán k tomu, aby dbal na procesní čistotu soudního řízení. Obecný soud při svém rozhodování řádně věc posoudil a zabýval se přitom také všemi námitkami, které stěžovatel následně uplatnil i u Ústavního soudu. K porušení práva na spravedlivý proces proto v daném případě nedošlo.
Pokud se jedná o údajné porušení stěžovatelova práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k tomu Ústavní soud podotýká, že předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované (a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně). Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna nebo právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob.
V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím ke skutečnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu