ECLI:CZ:US:2001:1.US.257.01
sp. zn. I. ÚS 257/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele Ing. F. C., zastoupeného JUDr. K. B., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 44 To 300/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2001.
Svým návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. Nt 155/2001, jímž tento soud přijal peněžitou záruku a písemný slib obviněného a propustil ho ze zadržení na svobodu, a obviněný, nyní stěžovatel, byl podle ustanovení §68 tr. řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. řádu vzat do vazby.
Stěžovatel má za to, že shora uvedeným rozhodnutím byl porušen ústavní princip zdrženlivosti ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby než z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a z rozhodnutí soudu a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má obviněný právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
Svá výše uvedená tvrzení odůvodňuje poukazem na řadu nálezů Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí, požadavek, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, jakož i nutnost, aby koluzní důvod byl dán pouze tehdy, jestliže zájem na objasňování trestného činu převyšuje zájem na svobodě jednotlivce.
Je toho názoru, že v jeho případě nejsou dány konkrétní skutečnosti, které by obavu z jeho útěku odůvodňovaly, když vycestoval po sdělení obvinění se souhlasem orgánů činných v trestním řízení ve dnech 6. 3. 2001 - 9. 3. 2001 mimo území republiky a zase se řádně vrátil zpět.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stejně tak mu nepřísluší zpravidla ani přehodnocovat dokazování prováděné před obecnými soudy, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud si v dané věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Městský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 44 To 300/2001.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, seznámil se rovněž s napadeným usnesením, jakož i s vyjádřeními stěžovatele ke stížnosti státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Nt 155/01 ze dne 1. 3. 2001, kterým byl po přijetí peněžité záruky a slibu propuštěn ze zadržení na svobodu a dospěl k závěru, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecným soudem a neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z některého nebo i více následků uvedených v §67 tr. řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne, nebo se bude skrývat, nebo bude působit na svědky, protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit.
Je však třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě vyjádřené v důvodech vazby, tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru. Podle přesvědčení Ústavního soudu byly tyto principy při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby dodrženy.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že městský soud nespatřoval existenci důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu pouze v příslušné trestní sazbě, ale také v konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, v poměrech obviněného a v neposlední řádě ve způsobu provádění trestné činnosti. Koluzní vazební důvod pak vyplývá, dle soudu, jednak z úzké spolupráce stěžovatele s pracovníky K. b., a. s., kteří dosud nebyli zproštěni mlčenlivosti, jednak z té skutečnosti, že při transakcích obviněný vystupoval i s dalšími osobami, které dosud nebyly vyslechnuty. Dle městského soudu jsou finanční toky předmětem rozsáhlého šetření, věc není tak jednoduchá, jak se obviněný snaží prokazovat, nýbrž obtížná, když se přihlédne k rozptylování převzatých a účelově vázaných úvěrových prostředků zejména na úhrady splatných závazků jím ovládaných.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud shledal, že vzetí stěžovatele do vazby bylo provedeno na základě rozhodnutí soudu a podle ustanovení trestního řádu. Nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu předložený návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu