ECLI:CZ:US:2001:1.US.26.99
sp. zn. I. ÚS 26/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města R., zastoupeného Mgr. I. Ch., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, čj. 28 Co 584/98, 28 Co 585/98 - 220, v návaznosti na usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 5. 1998, čj. 4 C 240/92 - 201, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 1998, čj. 4 C 240/92 - 209, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, čj. 28 Co 584/98, 28 Co 585/98 - 220, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 5. 1998, čj. 4 C 240/92 - 201, kterým byl zamítnut návrh žalovaného - stěžovatele - o odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 2. 1998, čj. 4 C 240/92 - 179, dále bylo citovaným usnesením krajského soudu potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 6. 1998, čj. 4 C 240/92 - 209, kterým byla zamítnuta žádost žalovaného - stěžovatele - o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 2. 1998, čj. 4 C 240/92 - 179, jímž bylo vyhověno žalobě žalobců ing. J. T. a S. M. proti žalovanému městu R., o vydání pozemku parc. č., zapsaného na LV č. 3034 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu R., do jejich podílového spoluvlastnictví, každému jednou polovinou, se žalovaný, v tomto případě stěžovatel, domáhá jeho zrušení, jakož i zrušení obou shora citovaných usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 5. 1998 a ze dne 5. 6. 1998. Má za to, že mu byla nesprávným postupem soudu v řízení ve věci sp. zn. 4 C 240/92 odňata možnost jednat před soudem, a došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy ČR a článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Neuvedl však, v čem konkrétně zmíněná porušení v napadených rozhodnutích Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 6. 1998 a ze dne 30. 10. 1998 by měla spočívat. V odůvodnění svého návrhu v podstatě jen namítá, že soud prvního stupně dne 12. 2. 1998 jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, zde stěžovatele, který v té době byl již zastoupen jiným advokátem.
Ústavní soud v dané věci považuje za vhodné zdůraznit, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Pokud jde o námitky stěžovatele, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud je nucen konstatovat, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů. Je si však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté, článků 36 a 38 a dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená, že jednotlivci je zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 4 C 240/92, z napadených rozhodnutí, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
16. 1. 2001, čj. 28 Cdo 2543/99 - 248, kterým bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998 podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto, Ústavní soud neshledal, pokud jde o námitky stěžovatele, že by byla porušena jeho práva zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o občanských a lidských právech.
Ústavní soud má za to, že oba soudy, jak okresní, tak i krajský, ve svých rozhodnutích správně posoudily projednávanou věc, když konstatovaly, že nelze vyhovět stěžovatelově žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 2. 1998, čj. 4 C 240/92 - 179, neboť se v daném případě nejedná o opravné usnesení (§164 o. s. ř.), řízení o výkon rozhodnutí (§266 odst. 1, 2 o. s. ř.), obnovu řízení (§233, §234 odst. 3
o. s. ř.), ani řízení o dovolání (§243 o. s. ř.), kdy soud o povolení odkladu vykonatelnosti může rozhodnout. Rovněž tak správně oba citované soudy posoudily projednávanou věc, když konstatovaly, že nelze vyhovět stěžovateli v jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do téhož rozsudku okresního soudu, s poukazem na ustanovení §204 odst. 3 o. s. ř. (za podmínek daných v ustanovení §58 o. s. ř.), podle něhož lze prominout zmeškání lhůty jen tehdy, došlo-li ke zmeškání z omluvitelného důvodu a účastník byl vyloučen z úkonu, jenž mu přísluší.
Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Praze, který se námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně v obou případech řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu v tom, že žalovaný, zde stěžovatel, byl v řízení ve věci sp. zn. 4 C 240/92 řádně zastoupen advokátkou, JUDr. Z. Ch., na základě plné moci, kterou jí udělil dne 17. 10. 1994. Této advokátce bylo doručeno předvolání k jednání u soudu na den 12. 2. 1998, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 1998, čj. 4 C 240/92 - 179, s řádným poučením o odvolání, a to do vlastních rukou, dne 9. 3. 1998. Zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 24. 3. 1998 (právní moci rozsudek nabyl dne 25. 3. 1998). Jelikož ve spise není žádné sdělení žalovaného - stěžovatele - o odvolání této plné moci, ani udělení plné moci Mgr. I. Ch. přede dnem 28. 4. 1998, kdy ve věci došlo jeho první podání (oznámení o změně v právním zastoupení, přičemž plná moc žalovaného pro Mgr. I. Ch. byla předložena soudu až dne 18. 5. 1998), má Ústavní soud za to, že odvolací soud správně konstatoval, že v daném případě nemohlo dojít na straně stěžovatele ke zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu, neboť takovýmto důvodem nemůže být nedostatečná spolupráce se zástupcem na základě plné moci, zejména jde-li o advokáta.
Ze všech uvedených důvodů bylo nutno posuzovat návrh ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu