ECLI:CZ:US:2001:1.US.268.2000
sp. zn. I. ÚS 268/2000
Usnesení
I. ÚS 268/2000
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2 2000, sp. zn. 10 Ca 350/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 1308/130/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 28655/98/088970/1760, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, jíž bylo zamítnuto odvolaní stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty za období roku 1994 ve výši 2 760 000 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že daňové řízení trpí závažnými procesními pochybeními. Nejzávažnější vadu spatřuje ve skutečnosti, že před finančním úřadem byl vyslechnut svědek Ing. M. H., tj. osoba jednající za důležitého smluvního partnera stěžovatele, a to aniž o tomto úkonu byl stěžovatel nebo jeho právní zástupce vyrozuměn. Uvedeným postupem bylo stěžovateli znemožněno klást svědkovi otázky, ačkoliv se jednalo o rozsáhlý výslech, o kterém byl sepsán 11 stránkový protokol. Je přesvědčen, že řádný výslech svědka by mu pomohl unést důkazní břemeno v daňovém řízení. Tento nedostatek nebylo možno dle jeho názoru zhojit ani tím, že o výslech tohoto svědka správce daně své rozhodnutí výslovně neopíral. Stěžovatelův smluvní partner, zast. právě Ing. H., prodal stěžovateli předmět díla stěžovatelem považovaný za zdanitelné plnění ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, který však správci daně jako předmět zdanitelného plnění neuznali a výsledkem bylo vydání dodatečného platebního výměru.
O výslechu svědka se stěžovatel dozvěděl náhodou od svědka samotného, a to několik málo dnů od podání správní žaloby. V přezkoumávaném správním spisu, který měl k dispozici soud, se listiny svědčící o provedeném výslechu až do vydání rozsudku nenacházely a Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v soudním řízení existenci takového výslechu popíralo. Přitom odkazovalo na zcela jiný protokol o výslechu svědka, zachycující sice rovněž výslech Ing. H., ale týkající se zcela jiné daňové věci, a to vlastního daňového řízení Ing. H. jako daňového subjektu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se zabýval jak otázkou případného vlivu procesně vadně realizovaného výslechu svědka na zákonnost napadeného rozhodnutí, tak otázkou, zda i bez chybějící přílohy je správní rozhodnutí aktem vydaným na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu a zda je přezkoumatelné. Po zhodnocení obsahu výpovědi svědka dospěl k přesvědčení, že jeho výpověď potvrzuje formálně právní stav soudu známý z písemností předložených stěžovatelem, a je tak nesporné, že předmětné procesní pochybení je bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Hodnotit takto procesní vady přitom soudu umožňuje ust. §250i odst. 3 o. s. ř. V dalším odkázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí a pokud jde o analýzu, doplnil, že zpracovatel Ing. H. poskytoval obsahově shodné rozbory a studie řadě dalších podnikatelských subjektů, a finanční orgány proto po právu posoudily obchodní vztah stěžovatele se jmenovaným jako vztah vytvořený za účelem snížení základu daně.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve vyjádření k žalobnímu návrhu stěžovatele a zdůraznilo, že argumentace stěžovatele byla uplatněna již v žalobě, avšak zde stěžovatel uváděl zcela jiný protokol o výslechu svědka - protokol o výsledku Ing. H. ze dne 13. 7. 1998. Podstatná a zcela zásadní je skutečnost, že v tomto daňovém řízení nebyl správcem daně prováděn žádný výslech svědka, a to ani formální dožádání. Výslech svědka Ing. H. ze dne 26. 2. 1998 byl prováděn ve zcela jiném daňovém řízení a tento důkazní prostředek se nestal důkazem, což vyplývá ze zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za rok 1994, 1995 a 1996, a dále z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud se týká svědecké výpovědi Ing. H. ze dne 13. 7. 1998, provedené formou dožádání Finančním úřadem v Českých Budějovicích, i tato svědecká výpověď byla prováděna v jiném daňovém řízení (daňové řízení vedené ve věci Ing. H.). Stěžovatel uvádí, že o existenci protokolu uvědomil Krajský soud v Českých Budějovicích podáním ze dne 17. 2. 2000. K tomu finanční ředitelství uvádí, že stěžovatel odkazuje na podání ze dne 17. 2. 2000, což je žaloba týkající se přezkoumání zcela jiných rozhodnutí. Je zcela evidentní, že stěžovatel nerozlišuje daňová řízení, vedená ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty a řízení týkající se daně z příjmů fyzických osob, která vedl správce daně se stěžovatelem.
Finanční úřad v Třeboni ve svém obsáhlém vyjádření zrekapituloval průběh daňového řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je oprávněn na základě ústavní stížnosti zasahovat do pravomoci obecných soudů, a to včetně řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř., jen pokud tyto nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95).
Podstatou ústavní stížnosti je, ve vazbě na stěžovatelův poukaz na procesní vady daňového řízení, polemika s hodnocením důkazů provedeným ve správním a soudním řízení a s následnými závěry učiněnými finančními orgány a krajským soudem. Ústavní soud v této oblasti vychází z ustálené rozhodovací praxe, která mu neumožňuje "hodnotit" hodnocení provedených důkazů, pokud soudy (správní orgány) postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o. s. ř. (obdobná zásada je vyjádřena i v procesu správním).
Krajský soud v přezkumném řízení plně postupoval v intencích výše uvedené zásady. V odůvodnění rozhodnutí se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami stěžovatele a v potřebném rozsahu posoudil zákonnost postupu správních orgánů v rámci daňového řízení. V souladu s ust. §157 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud se podrobně zabýval i námitkou týkající se způsobu provedení výslechu svědka Ing. H., přičemž dospěl k závěru, že výslechem byly potvrzeny skutečnosti, o kterých shodně vypovídal i stěžovatel. Rozhodnutí finančního úřadu se výslovně o výslech svědka neopíralo a dle soudu se proto jednalo o procesní pochybení bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, kterým byly v souladu s ust. §250i odst.3 o. s. ř. posouzeny procesní vady zjištěné v daňovém řízení jako vady nemající vliv na zákonnost rozhodnutí o doměření daně z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR. V uložení daňové povinnosti, jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení základního práva chráněného Listinou základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako záruku úspěchu v řízení, anebo záruku rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Jím je zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu