ECLI:CZ:US:2001:1.US.276.98
sp. zn. I. ÚS 276/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. S., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, čj. 21 Co 447/97 - 76, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 1997, čj. 20 C 95/96 - 45, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, čj. 21 Co 447/97 - 76, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 1997, čj. 20 C 95/96 - 45, jímž byl stěžovatel - žalovaný - uznán povinným vyklidit byt č. 14 o velikosti 2 + 1 v Praze 2, Š. 10/70, ve třetím podlaží a vyklizený jej odevzdat žalobkyni - Městské části Praha 2 - vytýká stěžovatel rozhodnutím soudů obou stupňů, že v odůvodnění byly vzaty v úvahu pouze výpovědi svědků, z jejichž výpovědí soudy nabyly přesvědčení, že stěžovatel se svým dědečkem, MUDr. B. S., v den jeho smrti v předmětném bytě nesdílel společnou domácnost. Naopak výpovědi ostatních svědků byly odmítnuty s tím, že jsou účelové, aniž by bylo zdůvodněno, v čem tato účelovost měla spočívat. Podle stěžovatele tak byly porušeny zásady rozhodování stanovené v §153 o. s. ř. a
§157 o. s. ř. Protože se oba soudy těmito zásadami neřídily, dospěly, dle názoru stěžovatele, k nesprávnému právnímu závěru.
Porušení svých základních lidských a občanských práv stěžovatel spatřuje dále v tom, že pokud dle názoru obou soudů nebydlel v předmětném bytě s dědečkem, soudy se vůbec nezabývaly otázkou, kde stěžovatel bydlel. Jestliže se odvolací soud domnívá, že měl bydlet v bytě své přítelkyně T. V., pak jeho zjištění zůstalo kusé, když tuto nevyslechl a stejně tak nevyslechl ani jeho bývalou manželku MUDr. J. S. Z jejich výpovědí by bylo možno zjistit, zdali stěžovatel bydlel jinde než v předmětném bytě v Praze 2, ve Š. ul. 10/70.
Stěžovatel dovozuje, že porušení základních pravidel rozhodování podle občanského soudního řádu je takového rázu, že zakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Ústavy ČR, které soudu ukládá stanoveným způsobem, a tedy i v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Je přesvědčen, že došlo i k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva garantovaného čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že neposuzuje celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, ani nenahrazuje soudní hodnocení důkazů svým hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se proto zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, když by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Z obsahu spisu sp. zn. 20 C 95/96 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že oba soudy se skutkově i právně zabývaly tím, zda u stěžovatele - odpůrce - došlo k přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, zda jsou u stěžovatele splněny podmínky soužití ve společné domácnosti s dědečkem v den jeho smrti (31. 8. 1995) a neexistence vlastního bytu. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že žil v den smrti MUDr. B. S. s tímto ve společné domácnosti, a že tedy žalobě na vyklizení bytu bylo vyhověno právem, neboť užívání sporného bytu odpůrcem není podloženo žádným právním důvodem a je neoprávněným zásahem do práva navrhovatelky - Městské části Praha 2 - jako vlastníka domu se sporným bytem. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě zhodnocení všech důkazů ve věci provedených.
Odvolací soud - Městský soud v Praze - který přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i řízení jeho vyhlášení předcházející (§212 odst. 1 o. s. ř.), po doplnění dokazování konstatoval, že se neztotožňuje s názorem, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je rozsudkem věcně nesprávným. Uvedl, že argumentace žalovaného, že nájemce bytu zůstává nájemcem i v době přechodného pobytu jinde a že k zákonnému přechodu práva nájmu bytu může dojít i za situace, kdy nájemce v okamžiku své smrti se v bytě nezdržuje, je sice správná, to však nemění nic na tom, že o společnou domácnost v zákonném pojetí tohoto pojmu může jít i u osob z důvodu blízkého příbuzenského vztahu k nájemci bytu jen tehdy, jde-li o soužití trvalé povahy. V daném případě, podle názoru odvolacího soudu, výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně, možnost podobného závěru nedovolují a ve prospěch toho, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci je správný, zcela jednoznačně vyznívá zjištění odvolacího soudu, čerpané ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 C 718/94. Odvolací soud uzavřel, že jestliže žalovaný ve svém rozvodovém řízení vypověděl při ústním jednání dne 31. 5. 1995, že žije ve společné domácnosti se ženou, s níž za trvání manželství navázal známost, je v tomto řízení o vyklizení bytu prakticky vyloučeno kvalifikovat jinak než jako nevěrohodnou verzi žalovaného v předmětném řízení, že zhruba od roku 1994 žil trvale ve sporném bytě se svým dědečkem MUDr. B. S. až do 31. 8. 1995, kdy tento zemřel v léčebně dlouhodobě nemocných, v níž se nacházel od dubna 1994.
V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze jako soud odvolací postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, svůj postup řádně odůvodnil a jeho skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Za těchto okolností Ústavní soud nemohl učinit závěr, že tak rozsáhlý proces v této věci byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, resp. že by soud zákonem stanoveným způsobem neposkytoval ochranu právům.
Ústavní soud kromě toho zjistil, že Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 2, se ve svých rozsudcích vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jejich rozhodnutí a v jejich postupu neshledal namítané porušení ani Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod.
Nebylo možno přisvědčit ani argumentu stěžovatele, uvedenému v ústavní stížnosti, že obecné soudy byly povinny i z vlastní iniciativy provést důkazy výslechem jeho bývalé manželky MUDr. J. S. a jeho přítelkyně T. V. ohledně toho, zdali stěžovatel eventuálně bydlel jinde než v předmětném bytě, neboť, jak správně uvedl odvolací soud ve svém rozsudku, není a nemůže být úkolem soudu starat se o objasnění skutečností, jež pro právní posouzení věci nejsou relevantní.
Z těchto důvodů bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto senát Ústavního soudu tímto usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu