ECLI:CZ:US:2001:1.US.28.2000
sp. zn. I. ÚS 28/2000
Usnesení
I. ÚS 28/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené advokátem JUDr. K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 22 Co 380/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadla shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl k odvolání stěžovatelky změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 11 C 1312/97 tak, že žaloba vedlejšího účastníka s návrhem, aby stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 33 156 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 1996 do 20. 6. 1996, a s 21 % úrokem z prodlení z téže částky od 22. 6. 1996 do zaplacení, se zamítá. Stěžovatelka namítala, že jí ve skutečnosti vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady, spočívající v nákladech právního zastoupení v celkové výši 30 544 Kč, a v odvolacím řízení tytéž náklady v celkové výši 18 756 Kč, a v této výši byly také právním zástupcem stěžovatelky náklady vyčísleny.
Odvolací soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení jedním z obou právních zástupců, kteří postupně stěžovatelku v řízení zastupovali. Dále pak soud nepřiznal odměnu za sepsání jednoho ze dvou vyjádření, učiněných v odvolacím řízení, a konečně pak, dle námitky stěžovatelky, soud nepřiznal ani odměnu za žádnou z dalších právních porad právního zástupce se stěžovatelkou. V důsledku shora uvedeného soud nepřiznal náhradu režijních paušálů, účtovaných v souvislosti s uvedenými úkony.
Stěžovatelka ve své stížnosti dále uvedla, že odvolací soud podstatně snížil náhradu nákladů nejen výše popsaným způsobem, ale i tím, že na rozdíl od vyúčtování předloženého právním zástupcem stěžovatelky, stanovil výši odměny za jednotlivé úkony právní služby v rozporu s ustanovením §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle kterého se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s údajným zkrácením náhrady nákladů řízení tím, že soud přiznal náhradu jízdného právního zástupce k soudu prvního stupně ve výši jízdného autobusem, zatímco cesty byly vykonány osobním automobilem. Stěžovatelka namítala, že přiznání nákladů v podstatně nižší výši odvolací soud prakticky vůbec neodůvodnil, pouze při vyčíslení náhrady nákladů uvedl, že za účelně vynaložené považuje jen ty náklady, které jsou v odůvodnění rozsudku výslovně uvedeny a které ve svém souhrnu dávají částku, která byla jako náhrada nákladů řízení přiznána.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zajištěného jak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň i k nepřípustnému zásahu do práva na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu ust. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po celkovém přezkoumání uvedené věci a na základě vyjádření odvolacího soudu dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není důvodná. Z hlediska procesního musel však nejprve zkoumat, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky, které platná právní úprava připouští.
Z poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka byla poučena o přípustnosti dovolání v uvedené věci ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Z podání stěžovatelky vyplývá, že se stěžovatelka touto možností zabývala. Došla k názoru, že ve smyslu ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné mimo jiné proti usnesení o nákladech řízení, přičemž shora uvedené je nutno vztáhnout i na posuzovaný případ. O nákladech řízení bylo sice rozhodnuto rozsudkem, ale tato okolnost nic nemění na skutečnosti, že rozhodnutí o nákladech má povahu usnesení. Uvedený názor stěžovatelky považuje Ústavní soud za správný. Po zvážení dané procesní otázky se Ústavní soud proto zabýval hmotněprávní stránkou předmětné věci.
Ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přisoudil odvolací soud odměnu právnímu zástupci stěžovatelky podle advokátního tarifu pouze za úkony účelně vynaložené nebo k žádosti soudu provedené tak, jak vyplynulo z obsahu spisu a ne za úkony, které byly dle uvážení soudu zbytečné.
Ústavní soud se dále musel zabývat otázkou, zda shora popsaným "zásahem orgánů veřejné moci" skutečně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Dospěl přitom k závěru, že intenzita tohoto zásahu nedosahuje míry porušení základních práv a svobod chráněných naším ústavním pořádkem a že stěžovatelce byl postupem obecných soudů zajištěn spravedlivý proces, jakož i právo na právní pomoc. Ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci by mohly být odůvodněny, pokud by obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Z předmětné ústavní stížnosti je patrné, že pokud by se vůbec mělo posuzovat porušení práva, nejednalo by se o porušení konkrétního práva stěžovatelky, ale šlo by o posouzení údajného porušení práv jejího právního zástupce. Z obsahu přiloženého spisového materiálu vyplývá, že meritum předmětné věci (zaplacení částky 33 156 Kč s příslušenstvím S. d. v Kolíně - v ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi), bylo obecnými soudy posuzováno a rozhodováno za dodržení veškerých kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud k uvedené věci, v souladu se svou ustálenou judikaturou, dodává, že není třetí instancí v systému obecného soudnictví a tím méně pak náhradní institucí v případech, v nichž procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Z těchto důvodů se ani Ústavní soud nezabýval správností hodnocení důkazů, resp. otázek nákladů řízení, pokud tyto neměly za následek porušení ústavních procesních předpisů (např. práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce, rovnosti účastníků).
V návaznosti na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatelka neprokázala porušení svých základních práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu