ECLI:CZ:US:2001:1.US.280.2000
sp. zn. I. ÚS 280/2000
Usnesení
I. ÚS 280/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. T., a H. K., obou zastoupených advokátkou JUDr. Y. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2000, č. j. 10 Ca 356/99-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky ve své včas podané ústavní stížnosti namítaly, že postupem orgánů veřejné moci došlo ve shora uvedené věci k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měly za to, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek tím, že došlo k údajnému porušení §6 odst. 1, písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že soud neprovedl veškeré stěžovatelkami navržené důkazy.
Ke své stížnosti uvedly, že shora uvedeným napadeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice, okresního pozemkového úřadu (dále jen pozemkový úřad), ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. OPÚ/R-424/99/475/91-1. Pozemkový úřad rozhodl v restituční věci tak, že obě stěžovatelky nejsou vlastnicemi pozemku parc. č. 399/2, louka o vým. 3210 m2 dle PK, resp. pozemku parc. č. 385 ost. pl. o vým. 3210 m2 dle KN v k. ú. Č., obec České Budějovice.
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelky u Ústavního soudu uplatnily shodnou argumentaci jako u předchozího soudního řízení. Tvrdily, že v době uzavření kupní smlouvy, tj. 27. 1. 1981, již byl předmětný pozemek zastavěn stavbou vojenského cvičiště, přičemž tato okolnost měla působit jako tíseň na pana S.T., právního předchůdce stěžovatelek. Stěžovatelky ve své stížnosti dávaly do souvislosti nespravedlivé odsouzení pana S. T. (které mělo ovlivnit jeho myšlení a chování vůči orgánům státu), s jeho postojem při uzavírání předmětné kupní smlouvy.
Stěžovatelky měly za to, že soud rovněž nesprávně posoudil polohu předmětného pozemku, který se dle názoru stěžovatelek měl nacházet v intravilánu obce a současně napadly závěry znaleckého posudku, ze kterého orgány veřejné moci při svém rozhodování vycházely. Uvedly, že soud odepřel provést důkaz kopií katastrální mapy a některými výpisy z pozemkové knihy. Tyto důkazy měly dle mínění stěžovatelek doložit, že výrok pozemkového úřadu o pozemku parc. č. 385 neodpovídal stavu zápisu tohoto pozemku v době rozhodování pozemkového úřadu. Stěžovatelky vyslovily v závěru své stížnosti názor, že odepřením doplnění dokazování jim bylo ze strany soudu odňato právo rovnosti v řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti po stránce formální i věcné dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ze spisového materiálu vyplývá, že pozemkový úřad k posouzení otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, jako restitučního titulu (dle zákona o půdě) při uzavírání předmětné kupní smlouvy, zajistil vypracování znaleckého posudku nezávislým znalcem. Z předmětného posudku a z celého správního řízení vedeného pozemkovým úřadem jednoznačně vyplynulo, že tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky nebyly v uvedené věci shledány.
Krajský soud při přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu konstatoval, že uvedený pozemek prodal dne 27. 1. 1981 právní předchůdce stěžovatelek čsl. státu - Městskému národnímu výboru v Českých Budějovicích - za kupní cenu zjištěnou odhadem dle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. Soud se přitom řádně zabýval okolností, zda pozemek, na který uplatnily stěžovatelky svůj restituční nárok, splňuje podmínky pro jeho vydání dle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Podle citovaného ustanovení bylo zapotřebí prokázat, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž oba tyto předpoklady musely být splněny současně. Soud tyto podmínky podrobně zkoumal a ve svém rozhodnutí také řádně odůvodnil. Dospěl přitom k závěru, že jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy se nepodařilo stěžovatelkám prokázat. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry soudu, podrobně rozvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které v dané věci stěžovatelky plně odkazuje.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je blíže upravena v ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů jen tehdy, pokud zjistí, že byly porušeny ústavní procesní principy, tj. právo na soudní ochranu, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V daném případě k porušení těchto ústavně zaručených práv stěžovatelek nedošlo, neboť orgány veřejné moci rozhodovaly na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, ve svých rozhodnutích zohlednily námitky stěžovatelek a jejich rozhodnutí mají jednoznačnou oporu v zákoně.
K údajnému porušení vlastnického práva stěžovatelek Ústavní soud podotýká, že dle ustálené judikatury je chráněno ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vlastnické právo již konstituované, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, chráněn není. Proto ani eventuální ochranu účastníků tzv. restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob.
V návaznosti na výše uvedené a s přihlédnutím ke skutečnosti, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatelek ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu