ECLI:CZ:US:2001:1.US.286.2000
sp. zn. I. ÚS 286/2000
Usnesení
I. ÚS 286/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A., spol. s r. o., a Ing. L. V., obou zastoupených advokátem JUDr. R. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2000, č. j. 7A 26/99-44, ve spojení s rozhodnutími Českého báňského úřadu ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, a č. j. 482/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti uvedli, že se žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze domáhali zrušení "rozhodnutí" Českého báňského úřadu (dále jen "ČBÚ") ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Most (dále jen "OBÚ Most") ze dne 15. 1. 1999, č. j. 4263/98, a rozhodnutí ČBÚ ze dne 16. 2. 1999, č. j. 482/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí OBÚ Most ze dne 15. 1. 1999, č. j. 4267/98. Rozhodnutím OBÚ Most ze dne 15. 1. 1999, č. j. 4263, byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vydání předchozího souhlasu k převodu dobývacího prostoru D., L. - K. a L. I. ze stěžovatelů na T.S., a. s., Liberec. Rozhodnutím OBÚ Most, č. j. 4267/98, byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu řízení podle správního řádu ve věci udělení předchozího souhlasu OBÚ Most s převodem dobývacího prostoru L. I. z právnické osoby T., s. r. o., na právnickou osobu K. Z., s. r. o.
Stěžovatelé svou stížnost odůvodnili shodně s argumenty uplatněnými v jejich žalobě k Vrchnímu soudu v Praze. Napadenými rozhodnutími se cítili být zkráceni na svých právech, neboť správní orgány s nimi nejednaly jako s účastníky výše uvedených řízení, a to i přesto, že se stěžovatelé považují za osoby oprávněné k výhradní dispozici s předmětnými dobývacími prostory. Stěžovatelé tvrdili, že na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi stěžovateli a FNM ČR ze dne 15. 1. 1995 podle zákona č. 92/1991 Sb., nabyli stěžovatelé m.j. též dobývací prostor L. I. Z výše uvedených důvodů se proto stěžovatelé pokládali za osoby oprávněné k dobývání výhradního ložiska čediče v uvedeném dobývacím prostoru. OBÚ Most však udělil předchozí souhlas k převodu uvedeného dobývacího prostoru ze státního podniku Kamenolom D. na společnost T., s. r. o. Následně pak (po uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi shora uvedenými subjekty), provedl OBÚ Most zápis uvedené společnosti do evidence dobývacích prostorů, jakožto subjektu oprávněného k provozování hornické činnosti v daném dobývacím prostoru. Společnost T., s. r. o. posléze, opět po předchozím souhlasu uděleným OBÚ Most, převedla předmětný dobývací prostor na společnost K. Zbraslav, s. r. o. Stěžovatelé pokládali dispozice s daným dobývacím prostorem za nezákonné s odůvodněním, že již první převod dobývacího prostoru, a to na společnost T., s. r. o., byl absolutně neplatný (vzhledem ke smlouvě stěžovatelů s FNM ČR).
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce procesní i věcné dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je nepřípustná.
Při zvažování předmětného případu musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyslovili názor, že ve smyslu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je smlouva o převodu dobývacího prostoru ze dne 6. 4. 1995 absolutně neplatná. Své tvrzení odůvodnili ust. §27 odst. 7 horního zákona, podle kterého může organizace převést DP na jinou organizaci jen po předchozím souhlasu příslušného obvodního báňského úřadu. Pokud se tomu však v daném případě nestalo a souhlas obvodního báňského úřadu byl udělen až dodatečně (27. 4. 1995), zakládá tato okolnost dle mínění stěžovatelů absolutní neplatnost smlouvy o převodu DP.
Z listinných materiálů k předmětné věci je patrné, že Okresní soud v Chebu se neplatností smlouvy o převodu DP již na návrh vedlejšího účastníka, s. p. K. D., zabýval a dne 19. 4. 1996 rozhodl pod č. j. 7 C 181/97-51 tak, že žalobu tohoto vedlejšího účastníka na určení neplatnosti smlouvy o převodu DP L. na organizaci T. zamítl. Dané rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v tehdy platném znění (§45 odst. 1, 2), nemohly podniky uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku sloužícího k provozování jejich podnikatelské nebo jiné hospodářské činnosti, popř. sloužícího ke kulturním a sociálním potřebám, k němuž měly právo hospodaření a nemohly nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat. Předmětem privatizace nemohla být výhradní ložiska, nýbrž v daném případě pouze pozemky určené rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů a dále zařízení k těžbě a úpravě nerostů. Tuto právní úpravu bylo zapotřebí zohlednit, a to i přesto, že smlouva o převodu DP L. byla uzavřena v době, kdy majetek žalobce byl zařazen do privatizace. Výše uvedené rozhodnutí soudu nebylo odvoláním napadeno a nabylo právní moci.
Vzhledem ke skutečnosti, že předmětný spor nebyl "dotažen do konce", neboť z listinných podkladů nevyplývá, že by účastníci daného soudního řízení využili řádných či mimořádných opravných prostředků, jakož i vzhledem k okolnosti, že stěžovatelé ani neměli v uvedeném řízení aktivní či pasivní legitimaci, posoudil Ústavní soud věc tak, že stěžovatelům dosud zůstává možnost využít všech zákonných prostředků, které jim platná právní úprava poskytuje, a proto je zapotřebí předmětnou ústavní stížnost považovat za stížnost nepřípustnou.
Nehledě na vyslovený závěr o nepřípustnosti předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že z obsahu spisu je zřejmé, že se Vrchní soud v Praze věcí podrobně a komplexně zabýval, reagoval na argumentaci stěžovatelů, kterou tito vyslovili i v předmětné ústavní stížnosti, zvažoval všechny souvislosti a řádně také odůvodnil svůj postup. Pokud soud dospěl k závěru, že je řízení nutno ve smyslu ust. §104 odst. 1, §246c o. s. ř. zastavit, nepochybil. Pravomoc soudu projednávat i věci, které jsou svou povahou veřejnoprávní, zakládá ust. §7 odst. 2 o. s. ř. podle tohoto ustanovení jiné věci (než uvedené v §7 odst. 1 o. s. ř.), projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Řízení v těchto věcech upravuje část pátá o. s. ř. (správní soudnictví).
Podle ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř., v době rozhodování soudu platném znění, se podle ustanovení hlavy druhé části páté o. s. ř. postupuje v případech, kdy fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí. Podle ust. §244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob.
Z uvedeného vyplývá, že základní podmínkou postupu podle části páté hlavy druhé o. s. ř. je okolnost, že žalobou je napaden takový akt správního orgánu, kterým tento orgán zasáhl autoritativním způsobem do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, není-li přezkum zvláštními ustanoveními zákona (§248 o. s. ř.) vyloučen. O takový případ se v dané věci nejednalo. Obecný soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalobou napadené akty jsou pouze sděleními úřadu straně, aniž by jimi bylo jakkoli rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů. Tato sdělení nejsou z hlediska formálního, ale ani obsahového rozhodnutími o odvolání stěžovatelů, a to ani podle ustanovení §59 ani dle ust. 60 správního řádu. Nejedná se v dané věci proto o případ, kdy správní úřad věcně vydá rozhodnutí a zasáhne právní sféru účastníkovu, aniž by se předmětný akt formálně jako správní rozhodnutí označoval.
V návaznosti na výše uvedené, kdy Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelů, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zůstává však stěžovatelům dosud otevřena možnost uplatnit jejich vlastnická práva na základě žaloby o určení neplatnosti smlouvy o převodu DP směrované k příslušnému obecnému soudu. Teprve po jejím uplatnění, tzn. po vyčerpání všech řádných a případně i mimořádných opravných prostředků, ve kterých stěžovatelé mohou využít i argumentaci uplatněnou v této své stížnosti, může být dán kvalifikovaný důvod k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v návaznosti na shora uvedené s přihlédnutím k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musel posoudit návrh stěžovatelů jako nepřípustný, a proto jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu