ECLI:CZ:US:2001:1.US.296.01
sp. zn. I. ÚS 296/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů Ing. D. H. a L. H., obou zastoupených JUDr. P. E., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 77/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 16. 5. 2001.
Ze spisu zjistil Ústavní soud tento právní stav:
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 15 E 458/99, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu obývaného povinnými - vedlejšími účastníky L. O. a M. O. - do náhradního bytu s tím, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne soud dodatečně po zajištění náhradního bytu.
Po zajištění náhradního bytu podali stěžovatelé u Okresního soudu v Prostějově dne 3. 11. 1999 návrh na provedení exekuce přestěhováním povinných - vedlejších účastníků - z vyklizovaného bytu do náhradního bytu v P. Návrh doložili potvrzením domovní správy Prostějov, že povinným byla zajištěna bytová náhrada, kterou tito písemně odmítli.
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 15 E 458/99, byl zamítnut uvedený návrh stěžovatelů na provedení exekuce přestěhováním povinných - vedlejších účastníků - z vyklizovaného bytu do bytu náhradního.
Proti zamítavému usnesení podali stěžovatelé v zákonné lhůtě dne 8. 3. 2000 odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 77/2001, nebylo odvolání stěžovatelů uznáno důvodným a napadené usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 15 E 458/99, bylo potvrzeno. Usnesení krajského soudu se stalo pravomocným dne 30. 3. 2001.
Tímto stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv v exekučním řízení poskytuje.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 77/2001, byla závažně porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 11 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, poukazují i na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou toho názoru, že řízení trpělo značnými nedůvodnými průtahy.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé vytýkají Krajskému soudu v Brně, že zcela akceptoval skutkové a právní závěry Okresního soudu v Prostějově a nevyhověl jejich návrhu na provedení exekuce vyklizením bytu přestěhováním povinných, přestože stěžovatelé doložili, že bytová náhrada je zajištěna.
Poukazují na to, že důvodem tohoto rozhodnutí má být zjištění soudu, že bytovou náhradu - náhradní byt - nelze považovat za byt přiměřený, resp. rovnocenný, bytu vyklizovanému ve smyslu ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku, na který mají oprávnění nárok, založený rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 1. 1993, sp. zn. 5 C 392/92.
Stěžovatelé zásadně nesouhlasí s argumenty obecných soudů, které vedly k zamítnutí návrhu stěžovatelů na provedení exekuce přestěhováním povinných z vyklizovaného bytu do bytu náhradního a snaží se je v návrhu své ústavní stížnosti vyvrátit.
Jsou přesvědčeni, že vyvinuli všechno úsilí, které lze od nich rozumně vyžadovat, aby zajistili náhradní byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně uvedených parametrů, aproximativně nejvíce blíží vyklizovanému bytu. Dovolávají se i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, v němž odvolací soud konstatuje, že se v otázce hodnocení kritérií označujících přiměřený náhradní byt a posouzení toho, zda zajištěný náhradní byt splňuje podmínky tzv. přiměřeného náhradního bytu, ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dále soud vyloučil průtahy v řízení odvolacím, když uvádí, že odvolání, které napadlo u odvolacího soudu dne 9. 2. 2001, bylo vyřízeno dne 26. 2. 2001, což bylo vzhledem ke stavu počtu věcí v senátě 19 Co naprosto výjimečným opatřením.
Ústavní soud při projednávaní podaného návrhu stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jenž je předmětem projednávané ústavní stížnosti, zjistil tyto následující skutečnosti.
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 15 E 458/99, byl zamítnut návrh stěžovatelů na provedení exekuce vyklizením bytu, neboť soud dospěl k závěru, že zajištěný náhradní byt nesplňuje požadavek přiměřenosti náhradního bytu.
Z odůvodnění usnesení tohoto soudu Ústavní soud zjistil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že vyklizovaný byt je bytem druhé kategorie o třech pokojích v prvém podlaží o skutečné podlahové ploše 157,10 m2, započitatelné podlahové ploše 144,05 m2, s nájemným ve výši 995,-- Kč, za služby je účtováno 203,-- Kč a byt je situován nedaleko centra města směrem k místnímu nádraží. Náhradní byt je pak bytem 1. kategorie o dvou pokojích ve 4. podlaží o skutečné podlahové ploše 69,55 m2 a započitatelné podlahové ploše 62,81 m2, s nájemným požadovaným po nájemci ve výši 2.450,-- Kč měsíčně, za služby z bytu je účtováno 1 230,-- Kč měsíčně, byt je situován na sídlišti na západním okraji města v dosahu hromadné dopravy.
Soud prvního stupně konstatoval, že zajištěný náhradní byt je sice bytem vyšší kategorie, je však toho názoru, že negativa tohoto bytu převažují (byt je podstatně menší výměry, co do započitatelné podlahové plochy je menší o 81,24 m2, tedy o 43,6 %, o jeden pokoj menší, nájemné z bytu je téměř trojnásobně vyšší, cena služeb je pak dokonce šestkrát vyšší). Umístění náhradního bytu nekoresponduje s umístěním bytu vyklizovaného (náhradní byt je situován relativně hůře na sídlišti na západním okraji města, zatímco vyklizovaný byt je ve staré zástavbě, blízko centra města).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 77/2001, usnesení soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správné a potvrdil je, když i odvolací soud dospěl k závěru, že náhradní byt nesplňuje požadavek přiměřeného náhradního bytu podle §712 odst. 2 občanského zákoníku (podstatně menší výměra náhradního bytu, menší o jeden pokoj, podstatně vyšší nájemné, umístění bytu nekoresponduje s umístněním bytu vyklizovaného).
Stěžovatelé, jak je patrno z návrhu jejich ústavní stížnosti, nesouhlasí s hodnocením kritérií označujících přiměřený náhradní byt a s posouzením toho, zda zajištěný náhradní byt splňuje podmínky tzv. přiměřeného náhradního bytu, tak jak bylo provedeno ze strany odvolacího soudu a snaží se poukázat na nesprávnou interpretaci ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku.
Ústavní soud však v postupu Krajského soudu v Brně nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku bylo v projednávané věci odvolacím soudem interpretováno v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud neakceptuje námitku stěžovatelů, že usnesení Krajského soudu v Brně porušuje jejich ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Proto také nemohl přisvědčit jejich poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Konečně pokud jde o námitku stěžovatelů vztahující se k průtahům v řízení před soudem prvního stupně, spočívajícím v předložení spisu odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání téměř až za jeden rok, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že pokud stěžovatelé měli důvodně za to, že řízení trvalo neúměrně dlouho, Ústavní soud konstatuje, že průtahy měly být stěžovateli namítány v době, kdy k nim ze strany soudu prvního stupně došlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 77/2001, došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 11. září 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu