ECLI:CZ:US:2001:1.US.300.01
sp. zn. I. ÚS 300/01
Usnesení
I. ÚS 300/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. F., CSc., zastoupeného advokátem JUDr.PhDr. O. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 4/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 34 C 168/99, ve věci žalobce (stěžovatele) proti žalovaným (F. a zdravotní sestry H. S., M. F., P. K., A. Č., M. S., J. V., Z. M., A. H. a A. V.) Městský soud v Praze zamítl žalobu, (I.) aby F. byla uznána povinnou zdržet se šíření a zveřejňování tvrzení, že stěžovatel se choval nevhodně, a to svými osobními poznámkami a připomínkami k soukromým a intimním záležitostem sester až na hranici nevkusu a fyzického obtěžování, a stěžovateli zaslat blíže specifikovaný omluvný dopis, (II.) aby ostatní žalované (vyjma A. V.) byly uznány povinnými zdržet se šíření a zveřejňování tvrzení o způsobu jednání stěžovatele, který měl mít nevhodné osobní poznámky a připomínky k soukromým a intimním záležitostem sester, a stěžovateli zaslat blíže specifikovaný, omluvný dopis, (III.) aby A. V. byla uznána povinnou zdržet se šíření a zveřejňování tvrzení o tom, že stěžovatel dokáže vytvořit jeho osvědčeným
1. ÚS 300/01
způsobem (pomluvami a intrikami) nesnesitelné pracovní podmínky, a stěžovateli zaslat blíže specifikovaný omluvný dopis.
V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve zrekapituloval provedené dokazování (především výslechy jednotlivých sester) a uvedl, že výslech dalších svědků neprováděl, jelikož ti nebyli přítomni "problémům", k nimž došlo mezi účastníky řízení. Jelikož hmotněprávním předpokladem úspěšnosti žaloby je prokázání, že bylo protiprávně zasaženo do práv chráněných ustanovením: ; 11 občanského zákoníku a protože provedeným dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel se choval velice nevhodně vůči žalovaným, soud žalobě nevyhověl. Výslechy žalovaných bylo totiž zjištěno, že je stěžovatel častoval nevhodnými poznámkami týkajícími se jejich intimní sféry, některé i fyzicky--sexuálně obtěžoval a pomlouval i jejich další kolegyně, které subjektivně danou situaci vnímaly jako vytváření nesnesitelných pracovních podmínek. Protože prý pokusy o změnu chování stěžovatele zůstaly bezvýsledné, podaly žalované zdravotní sestry svému zaměstnavateli stížnost dle vyhlášky č. 15011058 Ú.I., ten se jí řádně zabýval a vyřešil ji tak, že dal za pravdu žalovaným.
Proto Městský soud v Praze dospěl k závěru, že se v daném případě nejednalo o protiprávní zásah do práv stěžovatele na ochranu osobnosti, a žalobu zamítl. Naopak konstatoval, že podání stížnosti vyvolalo chování stěžovatele,, které lze kvalifikovat jako protiprávní zásah do práv na ochranu osobnosti žalovaných sester.
Vrchní soud -v Praze napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze.
V odůvodnění tohoto rozsudku poukázal vrchní soud na ustanovení §13 občanského zákoníku. Základním předpokladem odpovědnosti podle tohoto ustanovení je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit, osobnostní práva. V souzené věci nicméně o neoprávněný zásah jít nemohlo, jelikož se jednalo o zásah v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, tzn. práva podat stížnost. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu a rovněž neshledal důvod k pochybnostem o
věrohodnosti výpovědí žalovaných sester. Jejich stížnost a způsob jejího řešení F. označil vrchní soud za přiměřenou co do formy, rozsahu i obsahu ve vztahu ke sledovanému účelu. Doplnění řízení výslechem stěžovatelem navržených svědků o chování stěžovatele k žalovaným považoval odvolací soud za nadbytečné "za situace, kdy tito nebyli přítomni ve stížnosti popsanému chování žalobce vůči žalovaným".
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená v čI. 1 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 7, 10, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Protiústavnost napadeného rozsudku vrchního soudu a také citovaného rozsudku městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a vycházely pouze z výpovědí žalovaných, které považovaly za věrohodné. Tím se rozsudky staly nepřezkoumatelnými, soudy rozhodly na základě jednostranných svědeckých výpovědí a k výpovědi stěžovatele se prý vůbec nevyjádřily.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy výpovědí navržených svědků (č.l. 62, 63 a 77). Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
Z tohoto obecného právního názoru Ústavní soud vycházel rovněž v tomto konkrétním případě.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy sice stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, nicméně ve svém odůvodnění dostatečně vyložily, proč tak neučinily. Důvod, pro který k výslechu navržených svědků nepřistoupily, spočíval v tom, že tito svědci nebyli přítomni skutečnostem, o něž v souzené věci šlo, tzn. chování stěžovatele vůči žalovaným zdravotním sestrám. Provedení takových důkazů by proto bylo nadbytečným. Ústavní soud tedy - na základě okolností a povahy konkrétní věci - konstatuje, že obecné soudy řádně odůvodnily, proč výslech navržených svědků neprovedly, a Ústavní soud -- respektuje své ústavní postavení - neshledal důvod tento postup obecných soudů zpochybňovat. Mimo to, jestliže stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vycházely toliko z výpovědí žalovaných a postupovaly tedy značně jednostranně, uvádí k tomu Ústavní soud, že kromě výpovědí žalovaných byly provedeny rovněž důkazy další, jejichž obsah byl v průběhu jednání před městským soudem dne 6. 6. 2000 čten (např. dopis ing. M., vyjádření H. E., vyjádření Dr. D., vyjádření stěžovatele atp. - č.l. 66). Tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že podstata souzené věci spočívá v hodnocení otázky, zda zásah do osobnostních práv stěžovatele byl oprávněný či nikoliv ve smyslu ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku. Jestliže tedy obecné soudy
dospěly k závěru, že výkonem svého subjektivního práva podat stížnost svému zaměstnavateli (který se touto stížností řádně meritorně zabýval) se žalované zdravotní sestry (poznámka Ústavního soudu: v tomto konkrétním případě) nedopustily neoprávněného zásahu do osobnostní sféry stěžovatele, neshledal Ústavní soud v závěrech obecných soudů pochybení.
Ze všech uvedených důvodů ústavní soud považuje shora citované rozsudky obecných soudů za dostatečně přesvědčivé. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě
pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž
-9
se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Podle přesvědčení ústavního soudu není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr.Vladimír Paul předseda senátu
-9