ECLI:CZ:US:2001:1.US.300.99
sp. zn. I. ÚS 300/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1999, č.j. 24 Co 231/99-17, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 1999, č.j. 14 C 278/98-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení obou výše uvedených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že Okresní soud v Kladně, který vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze, a Krajský soud v Praze, který toto rozhodnutí potvrdil, porušily jeho základní práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Stěžovatel uvedl, že předmětem soudního sporu je uzavření dohody, resp. nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka (Stavebního bytového družstva H. se sídlem v Kladně) k uzavření dohody o převodu vlastnictví k bytu z vedlejšího účastníka na jeho člena - stěžovatele, takže jde o otázku vztahu mezi družstvem a jeho členem (stěžovatelem). Podle názoru stěžovatele se však nejedná o běžný členský či obchodní vztah, jak je má na mysli ustanovení §9 odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000), nýbrž o specifický vztah založený zákonem č. 72/1974 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Tento vztah je podle mínění stěžovatele "v podstatě vztahem občanskoprávním a nikoli obchodněprávním. Již z tohoto důvodu by nemělo na určení věcné příslušnosti soudu dopadat posledně citované ustanovení občanského soudního řádu".
Stěžovatel poukázal na to, že obecné soudy se opřely "o shodnou argumentaci" a o judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 758/98, publikovaný jako R 3/99 In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 37 a násl.), která prý "spočívá na tvrzení, že žaloba se týká převodu vlastnictví bytu z družstva na člena družstva podle zákona č. 72/1994 Sb., který je spojen se zánikem členství v družstvu a stanovením vypořádacího podílu člena družstva" (poznámka: Nejvyšší soud v uvedeném judikátu mimo jiné konstatoval, že "k řízení o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky podle ustanovení §23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., je jako soud prvního stupně příslušný krajský soud s působností ve věcech obchodních"). Stěžovatel s citovaným názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí a poukázuje na odlišnou judikaturu Vrchního soudu v Praze a (tehdejšího) Krajského obchodního soudu v Praze, který údajně ve sporech "o převody vlastnictví jednotek" podle zákona č. 72/1994 Sb. vyslovuje svoji věcnou nepříslušnost a postupuje tyto věci místně příslušným okresním (obvodním) soudům, které jsou pak jeho právním názorem - vzhledem k ustanovení §104a odst. 2 poslední věta o.s.ř - bez dalšího vázány.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1999, č.j. 24 Co 231/99-17, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 1999, č.j. 14 C 278/98-9, zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení, jež se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu.
Okresní soud v Kladně ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud dospěl k následujícímu závěru.
Základem ústavní stížnosti je v podstatě polemika se závěry obou obecných soudů a s právním názorem Nejvyššího soudu.
Ústavní soud není součástí (ani vrcholem) soustavy obecných soudů a není ani - jak ostatně ve své ustálené judikatuře vícekrát uvedl - další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedojde k porušení ústavnosti, zejména základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Splnění této podmínky Ústavní soud -jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - v souzené věci neshledal. Usoudil, že obecné soudy postupovaly při posuzování věcné příslušnosti soudů ústavně konformním způsobem a postupem zákonem upraveným a předvídaným, přičemž příslušnost soudu, jemuž má být věc k projednání a rozhodnutí postoupena, je podložena zákonem (zákonem č. 72/1994 Sb. a občanským soudním řádem). Ústavní soud dovozuje, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení, že některé obecné soudy zaujaly právní názor jiný, který koresponduje s právním názorem stěžovatele, neboť není věcí Ústavního soudu (jak jím již také bylo v řadě předchozích rozhodnutí vysloveno) zabývat se otázkami sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů.
Tato úloha je přikázána Nejvyššímu soudu České republiky.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými usneseními Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Obdobně rozhodl Ústavní soud i v jiných srovnatelných případech (II. ÚS 296/99, III.
ÚS 298/99, I. ÚS 279/99, II. ÚS 301/99 aj.).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu