ECLI:CZ:US:2001:1.US.301.2000
sp. zn. I. ÚS 301/2000
Usnesení
I. ÚS 301/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 5 Co 210/2000 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 C 282/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 5 Co 210/2000 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 C 282/98. Tímto rozsudkem Okresní soud v Písku rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům v daném právním sporu, R.K. a M. K. (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), 163 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Podle odůvodnění soudu z provedeného důkazního řízení vyplynulo, že stěžovatel jako nájemce bytu v Praze 4 uzavřel bez souhlasu pronajímatele (ministerstva vnitra) s vedlejšími účastníky smlouvu o podnájmu předmětného bytu a zároveň s nimi ústně sjednal smlouvu o smlouvě budoucí, kterou měl být tento byt převeden do jejich vlastnictví (spoluvlastnictví), přičemž ani jedna z těchto smluv nebyla uzavřena platně. Následně stěžovatel od vedlejších účastníků, kteří mu jako právníkovi a tehdejšímu zaměstnanci ministerstva vnitra plně důvěřovali, převzal ve splátkách celkovou částku ve výši 163 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu bytu. Jednalo se tedy o plnění bez právního důvodu a stěžovatel tak přijal bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Okresní soud proto návrhu vedlejších účastníků vyhověl v souladu s §456 a §458 občanského zákoníku.
Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodným. Konstatoval, že okresní soud úplně a správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Za správný považoval odvolací soud i závěr, že na straně stěžovatele došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení a objektivní promlčecí lhůta je proto v daném případě desetiletá., která do dne podání návrhu neuplynula. Vedlejší účastníci poskytovali stěžovateli platby v přesvědčení, že jde o zálohy na koupi bytu, která bude v budoucnu realizována, přičemž stěžovateli muselo být od počátku jednání s nimi známo, že byt prodávat nemůže, jelikož není jeho vlastníkem.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že soudy některé důkazy jím předložené vůbec neprovedly (zejména výslech svědkyně V. H.), jiné důkazy nesprávně zhodnotily a krajský soud prý vůbec nereagoval na argumenty v jeho rozsáhlém odvolání. Podle stěžovatele se závěry soudů obou stupňů v důsledku těchto vad dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 6. 2000 uvedl, že v soudním řízení byla respektována procesní práva stěžovatele a pokud nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu, stanovisko soudu o nadbytečnosti takového návrhu bylo řádně odůvodněno. V podrobnostech soud odkázal na stížností napadený rozsudek a uzavřel, že jelikož je toho názoru, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena, navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Rovněž Okresní soud v Písku ve svém vyjádření poukázal na obsah svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že v rozsudku podrobně odůvodnil, proč v daném případě uvěřil výpovědi vedlejších účastníků, důvěřujících stěžovateli, že vyřizuje "převod bytu", třebaže Ministerstvu vnitra platili platby za užívání bytu a proč naopak neuvěřil skutkovým tvrzením stěžovatele.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel především tvrdí, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenuly provedení některých důkazů, které navrhoval a polemizuje s jejich závěry, týkajícími se promlčecích lhůt u bezdůvodného obohacení, resp. otázek podnájemního vztahu, z čehož vyvozuje, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Ústavní soud však nezjistil ani z obsahu napadených rozhodnutí, ani ze spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Okresního soudu v Písku - sp. zn. 2 C 282/98), že by v řízení před oběma obecnými soudy došlo k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, ať již jím tvrzeného, či jiného. Jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, včetně objasnění, o které důkazy opřely své závěry, resp. provedení kterých důkazů považovaly s ohledem na charakter zkoumaného případu za nadbytečné (např. právě stěžovatelem požadovaný výslech svědkyně H.). Argumentace soudů je logická a přesvědčivá a stěžovatelovy námitky i celková koncepce ústavní stížnosti tak v zásadě staví Ústavní soud do nepřípustné role další instance v systému všeobecného soudnictví.
Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních činností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se případně sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. O takovou situaci se však v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Na této skutečnosti nemůže samozřejmě nic změnit ani subjektivní názor stěžovatele, který v ústavní stížnosti tvrdí opak. Právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu, kterého se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení a tedy právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Zmíněné základní právo garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího v souladu se všemi zásadami spravedlivého soudního řízení, zakotvenými především v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu, jakož ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu