ECLI:CZ:US:2001:1.US.31.2000
sp. zn. I. ÚS 31/2000
Usnesení
I. ÚS 31/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 89/99, ze dne 9. 9. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 89/99, ze dne 9. 9. 1999, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 18 C 396/96, ze dne 20. 10. 1998. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - Z., spol. s .r. o., částku 18 403,40 Kč a na nákladech řízení částku 4 640 Kč.
Podstata soudního sporu spočívala v tom, že stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem prostřednictvím jeho zástupce dne 23. 9. 1993 kupní smlouvu o dodávce nádobí ve smlouvě přesně označeného a za cenu tam uvedenou. Stěžovatel však pokládal smlouvu za absolutně neplatnou podle §39 nebo 40 odst. 1 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník použil pro její uzavření tzv. smlouvu typovou, která podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele), k platnosti vyžadovala souhlas příslušného orgánu, který nebyl prokázán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení spatřuje v tom, že žádný ze soudů nezkoumal dostatečně důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §23 zákona o ochraně spotřebitele, a proto nebyl řádně a úplně zjištěn skutkový stav věci.
K výzvě Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem a Z., spol. s. r. o., prostřednictvím advokátky JUDr. I. S. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že kupní smlouvu účastníci uzavřeli v souladu s §588 a násl. občanského zákoníku. Teprve v odvolacím řízení stěžovatel namítl, že smlouva je absolutně neplatná, protože vedlejší účastník využil pro její uzavření tzv. typovou smlouvu, která podle zákona o ochraně spotřebitele k platnosti vyžadovala souhlas příslušného orgánu. Odvolací soud smlouvu neuznal za neplatnou a vyslovil názor, že ani v případě, kdy by došlo k použití typové smlouvy bez schválení příslušného orgánu, nemohla by být smlouva absolutně neplatná. Smlouva jednoznačně vyjadřuje vůli obou stran a její obsah je nesporný. Zákon na ochranu spotřebitele v §23 sice stanoví, že typová smlouva má být shora uvedeným způsobem schválena, nicméně nedodržení takové povinnosti v obecné poloze nečiní smlouvu neplatnou. Citovaný zákon stanoví pro prodávajícího při nedodržení této povinnosti jako pořádkové opatření pokutu, což však na platnost smlouvy je bez právního vlivu. Vedlejší účastník je toho názoru, že žádné právo stěžovatele nebylo v řízení před obecnými soudy porušeno. Je přesvědčen, že se o smlouvu typovou nejednalo, neboť kupující obsah smlouvy při jejím uzavírání podstatně ovlivnil (druh zboží, počet, cena).
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je v tomto případě především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Posouzení platnosti či neplatnosti konkrétní kupní smlouvy patří do pravomoci obecných soudů. Námitku neplatnosti smlouvy vznesl stěžovatel až v odvolacím řízení, odvolací soud se s ní ve svém rozsudku vypořádal a v odůvodnění rozsudku řádně vyložil, proč tuto námitku považuje za nedůvodnou.
Závěrem je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Krajský soud v daném případě postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu