ECLI:CZ:US:2001:1.US.313.2000
sp. zn. I. ÚS 313/2000
Usnesení
I. ÚS 313/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělocvičné jednoty Sokol F., zastoupené JUDr. P.V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 11 Co 122/2000, ze dne 28. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 19. 5. 2000 domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 11 Co 122/2000, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 13 C 98/95. Tímto rozhodnutím Okresní soud v Novém Jičíně zastavil řízení v právní věci stěžovatelky proti odpůrci, Spotřebnímu družstvu S., užívajícímu označení S., s. d. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem), o určení vlastnictví k specifikovaným nemovitostem v obci a katastrálním území F. Usnesením stejného soudu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 13 C 98/95, bylo dané řízení přerušeno, neboť to účastníci shodně navrhli. Podle §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), není- li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví. Jelikož od přerušení řízení uplynul více než jeden rok a žádná ze stran nepodala návrh na pokračování v řízení, řízení bylo v souladu s citovaným ustanovením zastaveno.
Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, uvedl, že právnímu zástupci stěžovatele i právnímu zástupci vedlejšího účastníka bylo usnesení o přerušení řízení doručeno podle §46 odst. 2 o. s. ř. dne 23. 12. 1998 uložením u pošty, jelikož zástupci účastníků nebyli zastiženi. Tímto dnem je dle citovaného ustanovení usnesení považováno za doručené, bez ohledu na to, zda a kdy došlo k převzetí předmětných zásilek. Dne 8. 1. 1999 nabylo usnesení o přerušení řízení právní moci, neboť posledním dnem, kdy mohli účastníci podat odvolání proti tomuto rozhodnutí, bylo 7. 1. 1999. Lhůta jednoho roku ve smyslu ustanovení §111 odst. 3, věta druhá, tak začala běžet dne 9. 1. 1999. Návrh na pokračování v řízení byl podán až dne 18. 1. 2000 a byl tak podán opožděně.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky nelze v daném případě aplikovat ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., jelikož tvrdí, že dne 4. 1. 1999 bylo usnesení o přerušení řízení doručeno jejímu právnímu zástupci. Stěžovatelka má proto za to, že odvolací lhůta k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí začala běžet až dnem 5. 1. 1999 a návrh na pokračování v řízení, podaný 18. 1. 2000, tak byl učiněn včas.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou a v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření uvedl, že podle něj je stížnost bezpředmětná. Jelikož adresát nebyl zastižen, byla písemnost v souladu s ustanovením §46 odst. 2 o. s. ř. uložena. Nejednalo se o písemnost, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, a nastala tedy fikce doručení podle citovaného ustanovení. Na této skutečnosti nemůže podle okresního soudu nic změnit ani faktické převzetí zásilky v pozdějším termínu. Vedlejší účastník řízení, Spotřební družstvo S. se vyjádřil, že souhlasí se závěry soudů obou stupňů a je toho názoru, že právo stěžovatelky na řádný soudní proces nebylo v dané věci dotčeno. Závěrem navrhl, aby stěžovatelce bylo uloženo nahradit mu náklady řízení, jejichž specifikaci prý "případně učiní dalším podáním".
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 13 C 98/95, který si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, že usnesení o přerušení řízení ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 13 C 98/95, shodně navržené oběma účastníky tohoto řízení, bylo podle doručenky skutečně dne 23. 12. 1998 uloženo na poště, jak v případě právního zástupce stěžovatelky, tak v případě právního zástupce vedlejšího účastníka, neboť ani jeden z adresátů nebyl ve svém sídle zastižen. Po marném uplynutí 15 denní odvolací lhůty bylo poté na originál tohoto rozhodnutí řádně vyznačeno nabytí právní moci dnem 8. 1. 1999. Od tohoto dne je tedy nutno počítat lhůtu jednoho roku podle §111 odst. 3 o. s. ř., věty druhé. Jelikož návrh na pokračování v řízení v dané věci byl podán k poštovní přepravě až dne 18. 1. 2000, je nutno souhlasit se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že byl podán opožděně.
Podle §46 odst. 2 o. s. ř. se písemnost považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani faktické převzetí listovní zásilky dne 4. 1. 1999 právním zástupcem stěžovatelky, který tedy nejpozději od tohoto data věděl, že běží lhůta jednoho roku, ve které musí být podán návrh na pokračování v řízení, na což byl navíc soudem v příslušném rozhodnutí jednoznačně upozorněn. Pokud reagoval návrhem na pokračování řízení ze dne 18. 1. 2000, tedy den poté, kdy převzal usnesení soudu o zastavení řízení, svědčí to spíše o tom, že návrh opomenul podat ve lhůtě, což se snažil napravit účelovou interpretací uvedených ustanovení občanského soudního řádu.
S ohledem na charakter daného případu a zvláště na skutečnost, že řízení bylo přerušeno na návrh jeho účastníků, přičemž lhůta jednoho roku je dostatečně dlouhá na to, aby při skutečné vůli pokračovat v řízení mohly zainteresované osoby reagovat, dospěl Ústavní soud k závěru, že argumentaci stěžovatelky nelze přisvědčit. Ke zkoumané věci lze doplnit, že zásada "každý nechť si střeží svá práva", vytvářející rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem bude v soudním řízení postupovat, což platí tím spíše, pokud je zastoupen profesionálním právním zástupcem.
Pokud se týče návrhu vedlejšího účastníka aby Ústavní soud stěžovatelce uložil nahradit mu náklady řízení, nutno uvést, že podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, sice Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému z účastníků nebo vedlejších účastníků, aby zcela nebo zčásti jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi náklady řízení nahradil, v posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádný náležitý důvod, aby tak učinil. Citované ustanovení je totiž nutno vykládat restriktivně vzhledem k obecné zásadě, podle které náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, hradí sám účastník nebo vedlejší účastník ( viz odstavec 3 téhož paragrafu).
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí vybočovala z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu