ECLI:CZ:US:2001:1.US.318.01
sp. zn. I. ÚS 318/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. M. R., zastoupeného advokátem JUDr. L. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, č.j. 95 K 12/99-220, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ve věci konkurzu na majetek úpadce Č., a.s. v likvidaci, vyslovil souhlas s tím, aby správce konkurzní podstaty Ing. J. K. vydal stěžovateli Ing. M. R. (tzn. konkurznímu věřiteli) částku 13.491.140 Kč z výtěžku zpeněžení blíže specifikované nemovitosti úpadce, přičemž výtěžek zpeněžení činí 20 mil. Kč. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud poukázal - mimo jiné - na ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., podle něhož se oddělení věřitelé uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího a neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením porušil Městský soud v Praze čl. 11 odst. 4 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Protiústavnost napadeného usnesení spatřuje v tom, že mu namísto vykonatelné pohledávky odděleného věřitele ve výši 18.912.295 Kč, uznané co do důvodu, výše a způsobu uspokojení, byla vyplacena pouze částka 13.491.140 Kč, ačkoliv výplatu celé pohledávky umožňoval výtěžek zpeněžení a jeho náklady. Stěžovatel se proto cítí být zkrácen ve svém uznaném nároku zástavního věřitele o částku 5.421.155 Kč, jelikož tato část pohledávky byla zařazena jen jako ostatní nepřednostní pohledávky do poslední třídy, která je uspokojována pouze poměrně. Stěžovatel se proto domnívá, že napadené ustanovení §28 odst. 4 cit. zákona - pokud se vztahuje i na uspokojení oddělených věřitelů, jejichž vykonatelná pohledávka je zajištěna zástavním právem - zakládá nepravou zpětnou působnost zákona. Zároveň se prý jedná o vyvlastnění jeho majetku, provedené ex lege v rozsahu 30 % předmětné částky bez náhrady. Stěžovatel dále uvádí, že ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění zákona č. 105/2000 Sb., jehož účinnost nastala dne 1. 5. 2000, nelze vztáhnout na uspokojení nároků oddělených věřitelů dle §28 odst. 2 stejného zákona, pokud přihlášená pohledávka odděleného věřitele byla co do důvodu, výše i způsobu uspokojení uznána již před tímto datem. V opačném případě by se údajně jednalo o nepřípustnou pravou zpětnou působnost zákona. Za rozhodný okamžik pro uspokojení nároků oddělených věřitelů pro účely konkursního řízení je prý totiž nutno považovat den, kdy byly přihlášené pohledávky oddělených věřitelů uznány co do důvodu, výše i způsobu uspokojení a tento právní stav nelze následně změnit později účinným zákonem.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2001, stěžovatel dále konstatuje, že právní účinky zjištění pohledávky dle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. se vztahují nejen na pravost, výši a pořadí, nýbrž i na zjištění rozsahu nároku věřitele na oddělené uspokojení. Okamžikem, kdy se pohledávka pokládá za zjištěnou, prý totiž vzniká věřiteli nárok na to, aby byl v souladu s tímto právním stavem proveden rozvrh dle §30 a oddělenému věřiteli byl v přiznaném rozsahu vydán výtěžek ze zpeněžení věci, na které vázne zajišťovací právo. Protože na rozdíl od prostých věřitelů, kterým neuspokojená část pohledávky konkursem nezaniká, zajišťovací práva oddělených věřitelů zpeněžením věci zanikají, je prý třeba u nároků oddělených věřitelů aplikovat ustanovení §28 odst. 4 cit. zákona, které bylo účinné ke dni zjištění pohledávky odděleného věřitele ve smyslu §23 odst. 1, tj. včetně rozsahu nároku na oddělené uspokojení z výtěžku věci. Opačný výklad údajně odporuje vlastnickému právu.
I.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť podstata ústavní stížnosti podané ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, směřuje i proti tomuto ustanovení. Znění napadeného ustanovení je následující:
"Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří."
V této souvislosti Ústavní soud především odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž v řízení o kontrole norem preferuje ústavně konformní výklad právních předpisů před jejich derogací. Jestliže tedy napadené ustanovení právního předpisu umožňuje několik způsobů interpretace, z nichž alespoň jeden je v souladu s příslušnými ústavními kautelami, není důvod k jeho zrušení a orgány veřejné moci jsou povinny je interpretovat ústavně konformně.
Rovněž v souzené věci vycházel Ústavní soud z tohoto obecně platného právního názoru.
Podstata stěžovatelových námitek proti napadenému zákonnému ustanovení totiž spočívá v tom, že tento předpis prý představuje nepravou zpětnou působnost zákona a že způsobuje ex lege vyvlastnění části majetku odděleného věřitele. Přitom však stěžovatel zároveň nabízí vlastní interpretaci citovaného ustanovení, podle níž tento předpis nelze vztáhnout na uspokojení nároků oddělených věřitelů dle §28 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., v platném znění, jestliže přihlášená pohledávka odděleného věřitele byla co do důvodu, výše i způsobu uspokojení uznána před účinností uvedeného předpisu a že za rozhodný okamžik pro uspokojení nároků je tedy nutno považovat den uznání přihlášených pohledávek. Stěžovatel tvrdí, že teprve v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu a o zásah do vlastnického práva. Je tedy zřejmé, že v dané věci se ani sám stěžovatel nedomnívá, že napadené ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. nelze interpretovat ústavně konformním způsobem ve výše uvedeném smyslu, a pouze tvrdí, že zde městský soud postupoval nesprávně a že svým usnesením porušil jeho citovaná ústavně zaručená základní práva.
Ústavní soud navíc konstatuje, že napadené ustanovení již z povahy věci nemůže být v rozporu se zmíněným principem nepřípustnosti retroaktivity a nejedná se ani o vyvlastnění, provedené ex lege. Napadené ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, totiž pouze upravuje způsob uspokojení oddělených věřitelů a nijak se nevyjadřuje k otázce časové působnosti zákona. Tuto otázku reguloval zákon č. 105/2000 Sb., který novelizoval zákon č. 328/1991 Sb.; podle jeho přechodných ustanovení k části první zákona (čl. II bod 1.): "Není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona." Je tedy zjevné, že otázka časové působnosti novelizujících ustanovení byla upravena v rámci přechodných ustanovení jiného zákona, která však stěžovatel nenapadl a Ústavní soud - vázán petitem podaného návrhu - tento petit nemůže překročit. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Rovněž neopodstatněnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatele, že napadené ustanovení znamená vyvlastnění části majetku oddělených věřitelů. Je totiž zřejmé, že ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nijak nedotýká vlastnického práva oddělených věřitelů a už vůbec nelze tvrdit, že jím dochází k vyvlastnění jejich majetku. Toto ustanovení toliko upravuje způsob uspokojení pohledávek oddělených věřitelů, když stanoví, že až 70 % z celkové výše pohledávky se uspokojuje z výtěžku zpeněžení a že neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle svojí povahy patří. Jinak řečeno, účelem zákona o konkurzu a vyrovnání je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1), a cílem konkurzu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3). Napadené ustanovení - v souladu s tímto účelem zákona a s cílem konkurzu a vyrovnání - upravuje způsob uspokojení oddělených věřitelů. Jedná se tedy pouze o realizaci zástavního práva odděleného věřitele v rámci konkurzního řízení (srov. §28 odst. 1 citovaného zákona), přičemž je zřejmé, že oddělený věřitel není vlastníkem zastavené věci. Vlastníkem této zastavené věci je stále dlužník, který ji zastavil ve prospěch svého věřitele k zajištění jeho závazku a nemůže se proto jednat o vyvlastnění.
Ústavní soud konečně připomíná, že jeho úkolem není hodnotit vhodnost či účelnost zvoleného zákonného řešení, nýbrž výhradně jeho případnou protiústavnost. Nepřísluší mu proto posuzovat ani věcnou podstatu napadeného ustanovení, pokud neshledá, že odporuje některé z ústavních kautel. K takovému závěru však Ústavní soud nepřistoupil.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, s citovanými ustanoveními Listiny ani Úmluvy v rozporu není.
Jedná se tedy v tomto rozsahu o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
II.
Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální a obsahové náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti a shledal, že jsou naplněny. Ústavní stížnost byla podána včas; poněvadž napadené usnesení má charakter opatření soudu upravujícího průběh řízení podle ust. §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože jím soud pouze vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení správcem konkurzní podstaty oddělenému věřiteli ještě před skončením konkurzního řízení (rozhodnutím o rozvrhu), lze rovněž konstatovat, že je přípustná, neboť stěžovateli nelze vytknout nevyčerpání opravných prostředků. Nutno též konstatovat, že podání stěžovatele všechny náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti obsahuje.
Námitkám stěžovatele však přisvědčit nelze.
Pokud se jedná o tvrzené porušení vlastnického práva stěžovatele, odkazuje Ústavní soud na argumentaci, kterou již použil v souvislosti s odmítnutím návrhu na zrušení ust. §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Z ní plyne, že aplikací tohoto ustanovení nedochází k vyvlastnění části majetku oddělených věřitelů, neboť je zřejmé, že ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nijak nedotýká vlastnického práva oddělených věřitelů a už vůbec nelze tvrdit, že jím dochází k vyvlastnění jejich majetku. Toto ustanovení toliko upravuje způsob uspokojení pohledávek oddělených věřitelů, a proto se jedná pouze o realizaci zástavního práva odděleného věřitele v rámci konkurzního řízení (srov. §28 odst. 1 citovaného zákona), přičemž je zřejmé, že oddělený věřitel není vlastníkem zastavené věci. Vlastníkem této zastavené věci je stále dlužník, který ji zastavil ve prospěch svého věřitele k zajištění jeho závazku a nemůže se proto jednat o vyvlastnění. K porušení stěžovatelova vlastnického práva podle článku 11 odst. 4 Listiny a článku 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tak nemohlo dojít ani vydáním napadeného usnesení, které se o takové ustanovení zákona opírá.
Vydáním napadeného usnesení nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy jichž se stěžovatel dovolává. Městský soud v Praze vycházel v souzené věci správně ze znění §28 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném od 1. 5. 2000. Stěžovatel se totiž mýlí, jestliže tvrdí, že mu již dnem zjištění jeho pohledávky - tj. jejím uznáním - ve smyslu §23 odst. 1 citovaného zákona vzniká nárok na vydání výtěžku ze zpeněžení věci, na níž vázne jeho zajišťovací právo, a tudíž i právo na oddělené uspokojení podle právního stavu platného v den, kdy se jeho pohledávka pokládá za zjištěnou. Ústavní soud však usuzuje, že tyto skutečnosti je třeba oddělit, neboť zjištění pohledávky je spojeno s existencí samotného obligačního nároku stěžovatele, avšak nárok na zpeněžení věci až s jeho postavením zástavního věřitele. Jinými slovy, zjištěním pohledávky dle ust. §23 odst. 1 cit. zákona došlo pouze k tomu, že nebyla popřena jeho pohledávka vyplývající ze základního závazku úpadce vůči stěžovateli a tím ani jeho právo na uspokojení této pohledávky ze zajišťovacího závazkověprávního vztahu, který je však i přes svou akcesoritu právním vztahem obsahově odlišným. Jeho součástí nebylo v den zjištění pohledávky stěžovatele oprávnění k vydání konkrétní peněžní částky, neboť to nemohlo vzniknout dříve než zpeněžením zástavy; namísto ní se teprve tímto okamžikem staly součástí konkurzní podstaty zaplacené finanční prostředky, když současně zaniklo zástavní právo a tudíž i zajišťovací závazek úpadce vůči stěžovateli. Obsahem zajišťovacího vztahu byla do té doby pouze držba zástavy ze strany stěžovatele, a proto až s tímto okamžikem (tj. se zpeněžením zástavy) spojuje ustanovení §28 odst. 4 citovaného zákona povinnost správce konkurzní podstaty vydat odděleným věřitelům výtěžek zpeněžení. Povinnost vydat výtěžek zpeněžení tedy musela nutně podléhat znění §28 odst. 4 cit. zákona účinnému ke dni zpeněžení zástavy, To je v souladu s čl. II. bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 105/2000 Sb.; k tomuto úkonu (zpeněžení zástavy), a tedy i k jeho právním účinkům nedošlo před účinností tohoto zákona, byť byl v té době již účinný jiný úkon, na který se stěžovatel odvolává (zjištění jeho pohledávky).
Vzhledem k ust. §23 citovaného zákona (včetně jeho dalších odstavců, zejména odst.2) je však třeba konstatovat, že zjištění pohledávky nemá žádné konstitutivní účinky na její existenci. Podle odstavce 1 citovaného předpisu může pouze dojít k jejímu zpochybnění popřením pohledávky, na které je třeba reagovat podáním určovací žaloby, což však neznamená, že nezjištěná pohledávka neexistuje. V konkurzním řízení se ostatně přihlašují k uspokojení pohledávky věřitelů již vzniklé, třebaže se staly splatnými v důsledku prohlášení konkurzu podle ust. §14 odst. 1 písm. g). Stejně tak existuje souběžně s pohledávkou i její zajištění např. i zástava, která slouží právě k tomu, aby měl věřitel právo se z ní uspokojit v případě, že dlužník svou pohledávku řádně a včas neuhradí. Nárok na uspokojení z jejího zpeněžení mu pak náleží již od momentu nesplnění povinnosti dlužníkem, a proto by - dle výkladu, který stěžovatel naznačuje - zřejmě mohly být s ohledem na obecnou úpravu postavení zástavního věřitele posuzovány nároky oddělených věřitelů v konkurzním řízení např. již podle právního stavu platného v den vzniku takového nároku, jež může značně předcházet i samotnému prohlášení konkurzu. Nicméně je však třeba setrvat na tom, že podmínky k vydání výtěžku zpeněžení zástavy je nutno vázat až na okamžik takového zpeněžení (§28 cit. zákona). K tomu došlo, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 95 K 12/99, dne 27. 2. 2001 (účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV ve prospěch kupujícího), tedy za účinnosti novely č. 105/2000 Sb., takže v této konkrétní souzené věci nelze stěžovatelovy námitky akceptovat. Z uvedených důvodů totiž nelze úspěšně usuzovat na pravé retroaktivní použití novelizujícího zákona č. 105/2000 Sb., jak činí stěžovatel.
III.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že 1) návrh na zrušení ustanovení §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], 2) ústavní stížnost brojící proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2001, č.j. 95 K 12/99-220, je návrhem zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Proto Ústavní soud oba návrhy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu