ECLI:CZ:US:2001:1.US.331.2000
sp. zn. I. ÚS 331/2000
Usnesení
I. ÚS 331/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.T., zastoupené advokátkou JUDr. E. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 776/99-61, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 10 1999, č. j. 6C 292/99-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve svém včas podaném návrhu namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu stěžovatelka uvedla, že užívala spolu se svým manželem Ing. L. T. (v předmětné věci žalovaným č. 1, v této ústavní stížnosti dále jen: "vedlejším účastníkem č. 1"), byt o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím v přízemí domu čp. 330 v J., a to na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1994. Tuto nájemní smlouvu uzavřel s vedlejším účastníkem č. 1 jeho zaměstnavatel - P., s. r. o., s tím, že doba nájmu byla ohraničena na dobu jeho zaměstnaneckého poměru u pronajímatele. Stěžovatelka zdůraznila, že podle jejího názoru byl tento byt bytem služebním, tak, jak i pronajímatel dne 13. 1. 1995 písemně sdělil OÚ J. s tím, že uvedl, že předmětný byt byl vedlejšímu účastníkovi č. 1 přidělen z důvodu zajištění plynulého chodu společnosti P., s. r. o. Stěžovatelka dále uvedla, že vedlejší účastník č. 1 ukončil uvedený pracovní poměr ke dni 10. 4. 1996. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 7. 1996.
Na základě ukončení zaměstnaneckého poměru vedlejšího účastníka č. 1 podal v předmětné věci žalobce, v této ústavní stížnosti vedlejší účastník č. 2 - P., s. r. o. (dále jen: "vedlejší účastník č. 2"), dne 24. 11. 1997 u Okresního soudu v Rakovníku žalobu o vyklizení předmětného bytu s tím, že nájemní poměr skončil ke dni 10. 4. 1996 a byt je tedy užíván bez právního důvodu. Okresní soud rozhodl dne 18. 3. 1998 pod č. j. 7 C 769/97-17 tak, že uložil stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi č. 1 povinnost byt vyklidit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Na základě odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 1 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, č. j. 28 Co 451/98-40 tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud vzal za prokázané, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a proto skončením pracovního poměru vedlejšího účastníka č. 1 dne 10. 4. 1996, skončil i nájem předmětného bytu. Jestliže pronajímatel do 30 dnů nepodal soudu návrh na vyklizení bytu, došlo k prolongaci nájmu.
Stěžovatelka ve své stížnosti dále konstatovala, že dne 3. 5. 1999 byla vedlejším účastníkem č. 2 podána nová žaloba na vyklizení předmětného bytu. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č. j. 6C 292/99-39, rozhodl tak, že uložil stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi č. 1 byt vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi č. 2 do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V předmětném řízení dospěl okresní soud k závěru, že předmětný byt není bytem služebním a v odůvodnění svého rozhodnutí pak k tomu uvedl, že pokud by šlo o služební byt, nevztahovalo by se na tento případ ustanovení §713 odst. 1 o. z., tzn., že by stěžovatelka nebyla povinna se z předmětného bytu vystěhovat, dokud by jí nebyl zajištěn byt náhradní, nestačilo-li by poskytnutí náhradního ubytování. Soud vyslovil v této souvislosti názor, že ust. §713 odst. 1 o. z. se vztahuje na případy tzv. odvozeného práva bydlení a stěžovatelka dnem 4. 7. 1996, kdy bylo její manželství pravomocně rozvedeno, toto odvozené právo bydlení ztratila.
K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 1 pak Krajský soud v Praze stěžovatelkou napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, týkající se povinnosti předmětný byt vyklidit. Změnil pouze lhůtu k vyklizení tak, že uložil stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi č. 1 byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasila, namítala, že se v daném případě jednalo o nájem služebního bytu. Pokud vedlejší účastník č. 1 a stěžovatelka předmětný byt užívali i po skončení pracovního poměru, měl, dle názoru stěžovatelky, vedlejší účastník č. 2 podat vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a proti stěžovatelce žalobu na vyklizení. Pak by se dle přesvědčení stěžovatelky na toto vyklizení plně vztahovalo ust. §713 odst. 1 o. z.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala dne 3. 5. 2000 dovolání, o kterém neví, zda bude připuštěno.
Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, se v předmětné věci musel nejprve po procesní stránce zabývat otázkou, zda stěžovatelka ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Do té doby je zapotřebí pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech prostředků půjde zpravidla i tehdy, pokud by byla ústavněprávní argumentace shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou předkládá i soudu dovolacímu. Ústavní soud podotýká, že v každém případě je však ze strany stěžovatele dána v takovém případě povinnost svůj procesní postup "dotáhnout do konce", tzn. dovolání podat. Každý jiný přístup by zakládal nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, a to mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních.
Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, pokud k takovému podání budou dány ústavněprávní důvody.
V návaznosti na shora uvedené se již Ústavní soud nezabýval hmotněprávní stránkou předmětné věci, neboť byl nucen návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. března 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu