ECLI:CZ:US:2001:1.US.335.2000
sp. zn. I. ÚS 335/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele B. R., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2000, čj. 23 Cdo 1733/98 - 298, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1998, čj. 8 Co 245/98 - 271, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Namítá, že uvedeným rozhodnutím byla porušena práva jeho zemřelého otce na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel předložil kopii usnesení Okresního soudu v Ostravě, ze kterého vyplývá, že je dědicem po svém zemřelém otci O. R. Ústavní soud proto považuje stěžovatele za právního nástupce O. R. a jeho návrhem se dále zabýval.
V dané věci jde v podstatě o to, že stěžovatel zpochybňuje postup okresního soudu při vyznačení doložky právní moci, který ve svých důsledcích vedl k tomu, že jeho dovolání bylo jako opožděné napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto.
Ústavní soud zjistil, že se stejnou námitkou - kromě výhrad dalších - v zásadě ve stejné věci (kdy bylo napadnuto rozhodnutí odvolacího soudu) již zabýval II. senát Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 292/98), který ve svém odmítavém usnesení ze dne 25. října 2000, s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 456/97, konstatoval, že doložka právní moci "není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy", ale pouze "úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci". Proto se podle jeho názoru mohla dnem doručení právní zástupkyně stěžovatele se zněním rozsudku krajského soudu seznámit a uplatnit případně možnost podat proti němu dovolání. Samo vyznačení doložky právní moci na rozsudku odvolacího soudu není nutné ani právně relevantní.
S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto, je třeba za rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva považovat rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Proto Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh opožděný (s tím, že se věcně ztotožňuje - konstatováno pro úplnost - s argumentací uvedenou výše), neboť ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě mohla být a také byla podána právě zmíněná ústavní stížnost, kterou se zabýval II. senát Ústavního soudu. Jestliže stěžovatel vlastním zaviněním (resp. zaviněním právního zástupce) zmeškal lhůtu k podání dovolání - a Nejvyšší soud proto dovolání oprávněně odmítl - ústavní stížnost nelze přijmout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody k tomu, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu