ECLI:CZ:US:2001:1.US.337.2000
sp. zn. I. ÚS 337/2000
Usnesení
I. ÚS 337/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti J. R. a J.R., zast. JUDr. R. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000, č.j. 19 Co 91/2000-40, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.1999, č.j. 19 C 150/99-17, za účasti vedlejšího účastníka obchodní společnosti A. K., s.r.o., zast. JUDr. V. P., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 2.6.2000 domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000, č.j. 19 Co 91/2000-40, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.1999, č.j. 19 C 150/99-17, jimž byl zamítnutý jejich návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 2/96. Stěžovatelé ve stížnosti uvedli, že byli dotčeni na svém právu vstupovat či nevstupovat svobodně do právních (v daném případě do smluvních) vztahů zaručeném čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud vykonstruoval uzavření smlouvy, a dále tvrdili, že postupem soudů byli dotčeni na svém základním právu na spravedlivý proces, a tudíž mají za to, napadená usnesení jsou v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Svoje námitky vůči napadeným usnesením koncentrovali do polemiky se závěrem obou soudů o důvodu zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení založeném na zjištění, že nově navrhovaný důkaz nemá způsobilost přivodit ve věci příznivější rozhodnutí. Podle stěžovatelů měl být potenciál nového důkazu posouzen v rámci obnoveného nalézacího řízení, v němž by s ním mohli být konfrontováni svědci a jiné již provedené důkazy, když jiný postup je porušením zásady projednací a zásady veřejnosti řízení; opomenutí navrhovaného důkazu považují za porušení zásad stran hodnocení důkazů, přičemž jeho nepřipuštěním, jako důkazu způsobilého zpochybnit některé již provedené důkazy navržené protistranou, došlo i k porušení zásady rovnosti stran před soudem. Stěžovatelé jsou též přesvědčeni, že v průběhu řízení o povolení obnovy řízení došlo k porušení zásady ústnosti a zásady projednací a k porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, když z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tento pouze automaticky převzal závěry soudu prvoinstančního, s obecným konstatováním, že v původním řízení již bylo provedeno rozsáhlé dokazování, aniž by toto své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil argumentací opírající se o skutkový stav.
V podání označeném datem 1.11.2000, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 4.12.2000, poukázali stěžovatelé na blíže nespecifikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítající žalobu ve věci obdobné případu stěžovatelů, čímž dokládali, že nově se objevivší důkaz měl způsobilost přivodit pro ně příznivější rozhodnutí.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž uvedl důvody vedoucí k potvrzujícímu výroku. Ohledně údajného porušení čl. 2 odst. 3 Listiny soud uvedl, že není zřejmé, jakým způsobem mělo jeho rozhodnutí toto základní právo stěžovatelů ohrozit či narušit.
Obvodní soud pro Prahu 6 považuje rozhodnutí za správná, neboť návrh na obnovu řízení nebyl důvodný, protože nebyly splněny důvody obnovy řízení taxativně uvedené v ustanovení §228 odst. 1 obč. soudního řádu, zejména pak důvody uvedené pod písm. a). Soud uvádí, že navrhovaný důkaz v době původního řízení objektivně existoval a přestože nebyl proveden, není sám o sobě ani ve spojení s jinými důkazy schopen způsobit byť pouhou možnost příznivějšího rozhodnutí pro stěžovatele. Ohledně tvrzených porušení základních práv a svobod odkazuje soud zcela na obsah napadených rozhodnutí, včetně předcházejících rozhodnutí ve věci, jakož i na obsah příslušných soudních spisů. Ohledně petitu ústavní stížnosti navrhuje jeho zamítnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření prezentoval názor, že napadenými usneseními nedošlo k zásahu do namítaných práv a svobod stěžovatelů, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její neopodstatněnost. Konkrétně uvedl, že obsah ústavní stížnosti je pouhou polemikou s právními závěry obou soudů, a zdůraznil, že návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení byl projednán při ústním jednání, kde měli stěžovatelů možnost podávat své návrhy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem, byla tudíž v řízení dána oběma stranám stejná možnost, nebyla porušena zásada rovnosti stran, zásada projednací, jednání bylo veřejné. Totéž platí o ústním jednání u odvolacího soudu, což prokazuje dodržení zásady dvojinstančnosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 19 C 150/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé dne 3.6.1999 podali u Obvodního soudu pro Prahu 6 návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 19 C 2/96. V ní došlo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.7.1998, č.j 16 Co 169/98-105, k potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.12.1997, č.j. 19 C 2/96-83, a proto byla stěžovatelům pravomocně uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně částku 186 900,- Kč s příslušenstvím. V návrhu uvedli, že byla objevena listina, konkrétně dopis obchodní společnosti V.S., spol. s.r.o. stěžovatelům, který potvrzuje uzavření smlouvy o dílo mezi těmito subjekty, a tak vyvrací existenci právního vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, když na základě zjištění jeho existence byla stěžovatelům uložena výše uvedená povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku. Obvodní soud pro Prahu 6, po jednání uskutečněném dne 12.10.1999, návrh zamítl, když svoje rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že nebyly splněny zákonem požadované důvody obnovy řízení. Konkrétně zdůraznil, že argumentace stěžovatelů ohledně nemožnosti použití listinného důkazu bez jejich viny, není relevantní, neboť je podstatné, zda tento důkaz mohl být v původním řízení použit či nikoliv, za předpokladu, že by mohl pro žalované přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Navíc bylo v řízení prokázáno, že předložený listinný důkaz není datován a v souvislosti s ostatními provedenými důkazy neprokazuje nic, co stěžovatelé tvrdí (zejména jde o skutečnost, že společnost V. S., spol. s.r.o. se stěžovateli smlouvu neuzavřela, protože stěžovatelé předložený návrh smlouvy neakceptovali). Proti usnesení podali stěžovatelé odvolání, ve kterém polemizují se závěry soudu I. stupně, analyzují podmínky přípustnosti obnovy řízení, čímž se snaží doložit důvodnost svého návrhu. Odvolací soud usnesení prvostupňového soudu potvrdil s konstatováním, že soudu I. stupně nelze nic vytknout. Zejména poukazuje na skutečnost, že nový důkaz nemůže vnést žádné pochybnosti do skutkových a právních závěrů týkajících se ústního uzavření smlouvy o díle mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem.
Obnova řízení představuje jeden z mimořádných opravných prostředků. S ohledem na tuto povahu je třeba respektovat zákonné podmínky přípustnosti obnovy, k nimž patří, kromě jiného, i zákonné důvody obnovy, o něž se musí návrh opírat. Je tomu tak proto, že má být jeho přípustnost, ve srovnání s řádnými opravnými prostředky, omezena jen na případy nejnaléhavějších důvodů. Mezi důvody obnovy patří obvykle též tzv. nova, tj. nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které byly obč. soudním řádem, v době rozhodování v posuzované věci, vymezeny jako "skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít (sc. účastník) v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci". Existence zákonných důvodů obnovy je předmětem posuzování v prvním stádiu řízení o obnově (iudicium rescindens), v němž se řeší otázka, zda se obnova povolí, nebo zda se návrh na obnovu zamítne. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů, že právě v této fázi řízení byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou a Úmluvou, namítaná porušení však Ústavní soud neshledal. Především je třeba poukázat na okolnost, že existence smlouvy mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem byla záležitostí posouzení souboru důkazů v průběhu původního řízení. Ústavní soud dodává, nad rámec řízení o ústavní stížnosti, že stěžovatelé se mýlí, když z existence smlouvy s určitým subjektem hodlají prokázat neexistenci smlouvy s jiným subjektem, byť s částečně shodným předmětem plnění. Základem pro uložení povinnosti je obsah závazkového právního vztahu (zpravidla vzniklého na základě smlouvy), proto je nezbytný důkaz o neexistenci tohoto právního vztahu, důkaz o případné existenci jiného právního vztahu je nedostatečný. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících jeho postup při rozhodování o návrhu na obnovu řízení. Odkaz na údajné porušení čl. 36 odst. 2 Listiny je v dané věci zcela nepřípadný, když toto ustanovení chrání právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy (v tzv. správní soudnictví). Ústavní soud neshledal, že by v řízení o povolení obnovy došlo k porušení základního práva chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny. Návrh stěžovatelů byl projednán veřejně (jednání před soudem I. stupně proběhlo 12.10.1999), bez průtahů (řízení bylo zahájeno dnem 7.6.1999, pravomocně skončeno bylo dnem 12.4.2000), v přítomnosti stěžovatelů, včetně jejich možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (stěžovatelé byli jednání osobně přítomni, nebyla jim upřena možnost provedení dalších procesních úkonů).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatelů, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu